Zubní horor pokračuje

Sice jsem obvykle dost sobec, ale v tento moment mě ani na chviličku nenapadlo odporovat. Sama si dobře pamatuju, jak je hrozná oteklá pusa a jak to bolí a to jsem dospělá, natož chudák to dítě. Po chvilce dorazilo, nejdřív bylo v pohodě, ale pak vytušilo, že půjde na řadu a tak začalo kňourat „maminko, to bude bolet, já tam nechci.“ S tváří jak tenisák, mi bylo jasné, že tomu neunikne.

Chlapeček šel na řadu a hned na to, ho poslali na rentgen. Mě vzali v mezičase a umrtvili mi zub. A začali trošku vrtat do falešné korunky. Po chvilce, mě odkázali, ať počkám v čekárně a tak jsem šla i s věcmi do čekárny. Po chvilce vyběhla maminka s chlapečkem a utěšovala ho: „neboj, já je nenechám, aby tě píchali, pojď, jdeme pro pití.“

Na to si mě zase vzali na zubařské křeslo a mě došlo, že nemám návleky, ale doktorovi to nevadilo. Takže mi natáhli blánu a začali pokračovat ve vrtání. Blána mi nevadí, protože mi aspoň drží umrtvený jazyk, kde má a já se nemusím bát, že mě do něj zubař vrtne. (Kdysi se to stalo mojí sestře a od té doby mě to děsí.) Začal zase vrtat...

Do toho se vrátil chlapeček s maminkou a do pití mu dali to, co mi píchli na umrtvení. Za nedlouho poté, začal být slyšet z čekárny smích. Na to mě doktor opět požádal, jestli bych mohla jít chvilku do čekárny. Nechali by mě v ordinaci, ale tušili, že bude chlapeček řvát. No moc se mi to nelíbilo, ale neměla jsem na výběr a navíc jsem stejně nemohla mluvit. Takže jsem s pusou dokořán šla do čekárny k ostatním čekajícím lidem. Doufala jsem, že mi blánu vyndají a já budu moci zkousnout, ale ne. Chytala mě pekelná křeč do čelisti.

Tak jsem si aspoň odtáhla blánu z nosu, protože v sedu jsem nemohla úplně dobře dýchat. A v tom jsem ucítila sliny. Začali mě dávit, snažila jsem se polknout, ale šlo to vsedě velice obtížně. Moje myšlenky přehlušil řev z ordinace. Umrtvení neumrtvení, muselo ho to trhání dost bolet.

Ale jak doktor slíbil, za chvilku byl chlapeček pryč a já znovu v křesle. Opět se mě zeptali, jestli je všechno v pořádku. Tak jsem rukou naznačila, že se topím ve vlastních slinách. Tak mě hned odsáli a pak se jelo dál. Do toho si vyprávěli veselé historky o tom, jak zkoušeli trávu. Na sestřičku se prý po ní směje, jako chlapeček po „jejich nápoji“ a zubař, že to zkoušel víckrát, ale na něj to prý nijak nepůsobí. Každou chvilku se mě ptali, jestli je všechno v pořádku, ale co na to říct, když mě chytala křeč do čelisti, přesto vím, že musíme pokračovat.

A v tom se dostavil hlad, následovaný třasákem. Aneb nedostatkem cukru, který občas mívám, když pravidelně nejím. Začalo mi být na omdlení a hned na to na zvracení. Teď to teprve má grády. Cítila jsem, jak se třesu. A pak jsem uviděla v duchu svého J. Povzbudil mě, ať vydržím. A pak nic. Vnímala jsem až doktorova slova: „Otevřete tu pusu víc.“

Asi jsem usnula...

Zahučela jsem a doktor se dovtípil, že mě strašně bolí čelist. Tak řekl, že to ještě musím vydržet, ale že si můžu trošku přivřít a protřást do stran. Když jsem zjistila, že ještě nemá odstraněné původní kanálky, polilo mě horko. Tohle fakt nedám. Znovu jsem zavřela oči a poklimbávala tak hodinku. Mám to takové v mlze, přivírám čelist. Doktor se sklání, otvírám pusu. Doktor se odtahuje a tak protřepávám. Do toho klimbám a po chvilce už si nejsem vůbec jistá, jestli neproklepávám i čelist, když se mi doktor vrtá v puse. Pak se začalo něco dít, podařilo se vyndat zapadlí nástroj v mém kanálku? Ten co mi způsobuje jednou ročně velice bolestivý zánět?

Hledali ho. Ale vypadalo to, že ho sestřička vysála. Pan doktor mi ho chtěl vítězoslavně ukázat, ale měl smůlu. V duchu jsem si říkala, to je jedno, hlavně že je pryč. Protože kdyby se to pod tím mikroskopem bývalo nepovedlo, byla bych v čudu. Peníze by byly pryč a nikdo by mi nezaručil, že záněty nebudou pokračovat.

Doktor zrychlil tempo. Tak jsem jen doufala, že na nic nezapomene. Ale byl precizní, dokonce pořídil několik fotografií o průběhu, které mi na konci ukazoval. Po třech hodinách, bylo hotovo. Konečně mě zbavili blány a já mohla zavřít pusu.

Za průběhu jsem si říkala, když je takový horor zubař, co budu dělat, až budu rodit? No nebudu se strašit dopředu.

Po pěti hodinách od konce zákroku mě čelist pořád bolí, ale zub je zatím v pohodě. Ťuky ťuk nechci to zakřiknout. Je to úžasné, že máme možnost žít v době moderních lékařských technologií. Protože dřív jsme si jen o obyčejném umrtvení mohli nechat zdát. Přesně jako když mi zubařka v Kácově za mých mladých let zničila tenhle zub. Ale boží mlýny melou, protože za to dostala rakovinu oka a teď vidí jen na jedno. PS: pořád dál ordinuje. Ale mě by tam už nikdo nedostal.

Jsem na tom tak, že si raději připlatím za kvalitní a dlouhotrvající práci. Naštěstí každý z nás má na výběr. Žít v rozvojových zemích Afriky, tak bych si mohla najít oblí kámen, očistit ho ve špinavé řece, přiložit ho na stoličku a poprosit někoho, aby vší silou udeřil...