Zásnubní prsten

Už to budou tři roky, a přesto mi to přijde jako včera. Negativní emoce ještě stále rozlítostňují mojí duši a trhají ji vedví. Ale musela jsem se rozhodnou. A naštěstí jsem se rozhodla pro sebe. Nedala jsem se zlákat jednoduchostí a strachem. Ale udělala jsem velký krok do neznáma a šla za svým J.

Už jen zásnubní prsten s velkým krystalem od Swarovského mi připomíná, že jsem svoje ano řekla původně někomu úplně jinému. Někomu, komu jsem naslibovala celý svět a nic z toho nesplnila. Ale neměla jsem jinou možnost, než ublížit člověku, které ho jsem měla nejraději, abych docílila vlastního štěstí.

Dala jsem tedy inzerát na jeden známý portál, přes který se dá prodávat jak oblečení, tak doplňky. Samozřejmě aby o něj byl vůbec zájem, musela jsem ho dát nejdřív za poloviční cenu a pak se dostat až na tu třetinovou.

Říkala jsem si, že si tak aspoň dokážu, že už skutečně nejsem sběratel a materialista – co zbožňuje oblečení a doplňky, tak jako dřív. Namluvila jsem si, že to bude osvobozující. A že se mi hodí i ty peníze za něj, aspoň bude na dárky.

A pak se mi skutečně jedna paní ozvala, domluvily jsme si tedy osobní předání, které mělo zahrnovat i zkoušku. Ani bych to jinak nechtěla, protože přece jen je to ještě dost peněz.

Dali jsme si sraz kousek od mojí práce u nákupního centra. Paní byla mimo Pražská a vůbec to tu neznala. A v průběhu dne mi od ní ještě přišla sms, že se jí vybil mobil. Což mi přišlo podezřelé. Navíc jsem z předchozího večera byla vypsychovaná od svého J., že by mě taky mohl chtít někdo jen okrást.

Věděla jsem, co by měla mít na sobě a ona zase věděla co já. Stála jsem ostražitě před vchodem do OC a čekala. Připravená na útěk. Poblíž si stoupla paní, která mi zakryla výhled. Změřila jsem si ji pohledem, měla kufr a nafialovělý kabát. Že by to byla ona. O kufru nic nepsala, ale o fialovém kabátu ano.

A přesto že jsem věděla, že má slabou baterku, zkusila jsem jí poslat sms. Jenže nic. Nevytáhla si mobil. Podívala se na mě a zase se otočila. To je zvláštní. Měla jsem tušení a tak jsem ji začala hypnotizovat. Znovu se na mě podívala. Takže jsme stáli tři metry od sebe a dívali se na sebe. Ona udělala nesmělý krok směrem ke mně a stejně tak i já k ní.

A pak jsem začala: „Nejste náhodou paní z votočvohoz.“

A ona se začala smát: „Ano jsem, bylo mi blbé k vám přijít, kdybyste byla někdo jiný a vyprávět tady, o votočvohoz. Heslo je Swarovsky.“

Na to jsme se obě začali smát. Vyndala jsem prsten a podala jí ho. Zkusila si ho a přesně jí seděl. A na její ručce vypadal hezky. Držela jsem se, abych neprozradila celou legendu o něm. Že byl zásnubní, ale to by mohlo tuto zájemkyni odradit. Takže jsem jen řekla, že už mi je velký a že byl původně z lásky darovaný J Jenže ta láska už skončila, a když mi stejně není, nemá cenu si ho nechávat.

Donutila mě, ať si ho nasadím a naštěstí sama viděla, jak je mi velký. Tak se mě ptala jak to. Takže jsem jí řekla, že jsem zhubla, což je pravda. Na to mi povyprávěla skoro o celém svém životě. Je to zvláštní takhle někomu zcela neznámému o sobě prozradit tolik. Je pravdou, že i já tu na sebe prozrazuji dost.

Na pár okamžiků se mi po prstenu zastesklo. Ale vzpomněla jsem si, jaký byl. Krátce po tom co jsem ho měla, mi kov začal zlobit a tak jsem ho reklamovala, ale reklamaci mi zamítli. A tak jsem ho reklamovala přes kamarádku v jiné prodejně, kde to prošlo a prsten mi vyměnili. Ale bylo mi doporučeno, abych se nepotila… jinak může kov reagovat. Nepotit se? Tak to opravdu nevím, jak to udělat. Navíc na krystal nesměla přijít voda. Když si to tak vybavuji, tak ten prsten mě nesmírně omezoval.

Bylo dobře se ho zbavit. Třeba to bylo podvědomé tušení, že je dobré si udělat místo pro nový, hihi. Ale víte, co se říká, „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.“ Nebo „chybami se člověk učí.“