Výlet do Prachovských skal 18. – 20. 7. 2014

Pamatuji si to jako dnes a přitom už je to minimálně deset let co jsem tu byla s kroužkem Karate na táboře, jsem zvědavá, jestli až dorazíme na místo, se mi všechno dovybaví.

Bohužel jsme se ráno nemohli vyhrabat včas z domu a tak musíme být v práci do pěti, takže dřívější odjezd se nám nevydařil. Ale nedá se nic dělat, já a můj raplík ve mně bychom samozřejmě už nejraději byli dávno pryč, ale ještě musíme pro maso, abychom měli večer na gril.

Ovšem jak jinak, než že se plány zase za chodu mění a sourozenci si jdou v kempu pro kebab. Jsou v kempu už o den dřív a tak včera večer grilovali a zjistili všechny žrádelny kolem. Takže se rychle rozhodujeme a na maso kašleme, navíc grilovaného máme s Jiříkem plné zuby. „Už ani Pinďa to nežere.“ Na chatičce si ho děláme často a tak chceme nějakou změnu a myslím, že jsme oba rádi, že už se v horké Praze nemusíme dál zdržovat.

Opouštíme tedy naše hlavní město, naší zánovní Fábií, u které v parných dnech jako ten dnešní s potěšením zapínáme klimatizaci a snažíme si nic nedělat z toho, že nám to zvyšuje spotřebu. V tento moment je pro nás důležitější přežít, než se uvařit.

Jiříkovi se ve tváři začíná zrcadlit stejné nadšení jako mě, že jedeme na výlet. Ale zároveň i nepatrná obava, jak asi plánovaný výšlap, bude probíhat. Budou mít sourozenci nezvyklí chodit hodně řečí? O ségru se nebojím, ta v sobě jistě skrývá zatím neobjeveného horala a bráška začal běhat. Ten, který byl schopný jet i deset metrů autem. Takže věřím, že oni by nemuseli být těmi slabými články. Potom je v naší skupině Lucas – jak jinak ho nazvat než rodinným přítelem, provází nás už od školky a je to bráchův nejlepší kamarád. Lucase se snaží dát brácha dohromady s naší nejmladší ségrou, ale příležitostí bylo víc než dost a tak je jasné, že Lucas o Lucku prostě nestojí.

Je to smutné, ale ségra by už stejně asi nestála ani o něj. Je to grafik, a rozhodně to není žádný sportovec, takže je to jeden z adeptů na náš slabý článek, ale budeme ho pozorovat. A pak je tu Lenka, bráškova nová přítelkyně, která i když je extrémně hubená, rozhodně nesportuje. Jsou to prostě „dobré geny“, protože i když spase spoustu čokolády a pendreků, nepřibere. Jak říkáme my se ségrou, nám se na to stačí podívat a máme o kilo víc. Je to druhý adept na slabý článek.

Do kempu jsme dorazili nad večerem, podle vysvětlování cesty do mobilu, jsme prostě nedokázali pochopit, ve kterém kempu jsou a tak se nám je podařilo najít víc než silou vůle. Konečně po dvou hodinách dostali svůj objednaný kebab a tak jim nebylo příjemné běžet s tím vytouženým pokrmem k silnici a navádět nás. Jak nám ještě několikrát za večer moje rázná sestra vytkla.

Když jsme konečně po určité nejistotě a málem proražené vaně u auta našli recepci, kyprá postarší dáma v zakouřené místnosti nám oznámila, že je kemp plný a že nás neubytuje. Na to jsme zareagovali argumenty, že jsou v kempu naši kamarádi, kteří nám drží místo. Poslala nás bez auta, ať se jdeme sami podívat. A tak jsme šli, k podivu všech, na nás skutečně čekalo jak místo na stan, tak na auto. Vrátili jsme se tedy k té „milé“ seniorce a rázně si vynutili vstup do kempu, obzvlášť po tom, když před námi pustila dovnitř další rodinu.

Vítězně jsme zaparkovali vozem vedle bratra a blesku rychle postavili stan, byli jsme pod dohledem všech ostatních, takže jsme si nechtěli uříznout ostudu a měli to snad za dvě minuty. Po mírném nátlaku se nám celou skupinu podařilo opět vylákat na druhou stranu rybníka, protože už bylo půl desáté a kručelo mi v bříšku. Sice Jiřík tvrdil, že už ho hlad docela přešel, ale moc jsem mu to nevěřila. A uhodla jsem správně, sotva uviděl výpečky, už si je objednával. No a já jen zelňačku, protože jsem najednou nevěděla, co by a k tomu samozřejmě orosené Svijany. Ovšem místní lokál jsme opustili rychleji, než jsme čekali a vrátili se opět ke stanům. Resp. stanovému městečku s atriem ukrytým pod velkým altánem, který zajišťoval příjemné posezení na našich rozkládacích židlích.

Teď už všechny kolem zajímalo jediné, jestli jsem koupila uhlíky, aby si mohli dát vodní dýmku, samozřejmě jsem nezklamala a uhlíky měla. Kolovala kolem nás vodní dýmka, ale ani na okamžik mě nenapadlo, že bych si z šlahounu potáhla. Nechtěla jsem tě v tom nechat samotného a navíc, to přece skutečně škodí zdraví!

První noc ve stanu po roce byla kritická, cítila jsem každé místo, které se mi dotýkalo plnou vahou naprosto tvrdé země a za hluku okolních opilců a tůrujících motorek, se nám nakonec podařilo v objetí usnout.

Ráno bylo teplé a tak jsme stan opustili brzy a došli si pro čerstvé koláče. Natěšení na výšlap do Prachovských skal v nás vzrůstalo s každou minutou. Podařilo se nám vyrazit krátce po desáté, což jsme ani v nejlepším případě vůbec nepředpokládali.

Ovšem vyděsila nás po pár prvních metrech zastávka na koupi piva a jak v mých tak Jiříkových očích se dala vyčíst hrůza, že jestli to takhle bude pořád, tak dneska nikam nedojdeme. K našemu překvapení si chlapci vzali pivko do kelímku. Až nad kopcem kdy si průběžně střídali batůžek, jsem zjistila, proč si ho tak střeží, jako poklad největší. Ukázalo se, že ho mají nabalený plechovkami piva. Takže udržovali hladinku po celou cestu.

Výšlap byl skutečně moc hezký, proplétali jsme se mezi pískovcovými skalami a byli rádi za pevnou obuv, z které nemusíme neustále vyklepávat písek.

Všechny jsem otravovala focením, ale po chvilce se mi poddali a začali spolupracovat. Je to tak vždycky, každý na mě remcá a pak ode mě na konci chce fotky…

Dokonce jsme se rozhodli udělat si zacházku na 2,5km vzdálenou zříceninu hradu Pařez. Byli jsme tam strašně rychle a ukázalo se, že to stálo za to. Celý hrad byl vytesaný do skály a byli jsme v něm sami, takže jsme si ho mohli prolézat, jak jsme chtěli. Cestou zpátky nasadila Lenka tempo, ale netrvalo to dlouho a došla jí energie. Bylo to krátce před tím, než jsme zavítali do restauračního zařízení na oběd. Rozdělili jsme se na dvě objednací skupiny, protože jsme chytli poslední malý stůl v nejzapadlejším koutě rozlehlé restaurace. S Jiříkem jsme šli jako první, kdo si šel objednat a tak jsme jako hladovci jedli, zatímco ostatní ještě čekali ve frontě. Jiříkovo rybí filé bylo dobré, ale nemělo na moje bramborové knedlíky s uzeným masem a zelíčkem.

Po obědě nám Lenka řekla, že už ji bolí nohy a tak že by si s ostatními zkrátili cestu a zamířili zpět. Přemlouvala jsem sestru, jestli nechce jít s námi, ještě trošku prozkoumat Prachovské skály a ku mé radosti a ne příliš velkému nátlaku, se mi podařilo přemluvit všechny. A to jsem se ani moc nesnažila. Takže to hodnotím, jako že vlastně všichni sami chtěli.

Nakonec jsme si to natáhli pěkně, ale došli jsme. V nohách jsme měli patnáct kilometrů a těšili se na koupání u rybníka. Když jsme ostatním na konci trošku utekli, uchýlili jsme se do hospody a rovnou objednali pivko. Když uviděl utahaný zbytek skupiny plné orosené sklenice, na tváři se jim rozšířily úsměvy od ucha k uchu a vesele zasedli ke stolu. Ségra nám prozradila, že si z nás dělali legraci, že už jsme určitě v táboře a ještě si dáváme dřepy a kliky, protože nemáme dost. Vidí nás jako nějaké sportovce roku, což nám vlastně nevadí .

Po jednom pivku, Jiřík po dvou a já po kofole jsme se vydali ke stanům, kde jsme se urychleně převlékli do plavek. Ovšem ve vodě jsem kupodivu byla první já. Zatímco všichni ostatní vytuhle seděli a zvažovali, jestli raději neusnou. Ale přiběhla jsem po chvilce zpátky a všechny nalákala na vodu jako kafe. Když jsme tak s Jiříkem šli ruku v ruce oba v černých plavkách, přišla jsem si, že nám to spolu strašně sluší a že o nás zavaďují pohledy ostatních plážových povalečů.

Ve vodě jsme se rozdělili na skupinky, resp. dvojičky spolu a pak ségra a o kus dál Lucas. Bylo mi ségry líto, že taky nemá nějakého play boye s sebou. Ale nedalo se nic dělat. Ve vodě jsme s Jiříkem na sebe malinko doráželi, což mi bylo víc než příjemné. Ovšem jen do doby, než na nás začalo útočit hovado, které se nás snažilo štípnout. Ale my světoznámý plavci jsme mu uplavali.

Při slunění jsem se začetla do knížky a po chvilce hodila řeč se ségrou, která se mi zmínila, že zhubla šest kilo a skutečně je to na ní vidět. Krátce na to nám došlo, že jsme jediné, kdo mluví a tak jsme se podívali na ostatní a zjistili, že nám všichni mužští vsedě usnuli. Nenápadně jsem si půjčila bratrův mobil a všechny vč. něho mu vyfotila. Byla to dost legrace a měla jsem co dělat, abych se nesmála. Mobil jsme pak vrátili na původní místo a musela jsem probudit svého Jiříčka, protože byl celý na sluníčku a já se bála, aby neměl úpal.

Pěkně se mi vysolil, ale ještě pokračoval ve spánku na dece. Po probuzení jsme se přemístili na slavný kebab a po velkém očekávání a po dlouhé frontě jsme s Jiříkem zjistili, že to není žádná sláva a u nás mají rozhodně lepší. Nedalo se nic dělat, hlad byl silnější.

Na všech se podepsala únava a tak jsme šli spát krátce po desáté. Ze všech stran k nám doléhaly hluky diskoték a tak jsem začala ve stanu dorážet na Jiříčka s vidinou mazlení. Ale byl utahaný a po chvilkovém klimbnutí, jsem zjistila, že já jsem taky. Záhy na to se dostavil spánek.

Nedělní ráno jsem přivítala v rozmrzelém stavu, slunce na mě pálilo přes tenkou stěnu stranu, od všude k nám doléhal hluk nového dne a já měla po další noci na tvrdé zemi rozlámané tělo. Ale hned po snídani jsem nechala všech chmurů a začala se těšit z nového dne.

Překvapilo nás, že ostatní z naší skupiny už balí a chystají se domů. Ale čekala jsem to od nich, neradi v neděli někde jsou, potřebují se připravit psychicky na pondělní práci. Nám to s Jiříkem přijde jako zbytečné zabití volného dnu. Kolem desáté odjeli a my mezitím taky všechno zabalili do auta. Vrátili jsme číslo od stanu a šli se koupat. Voda po ránu byla příjemně osvěžující a lidu kolem nebylo mnoho. Ještě mokří jsme si půjčili hole na minigolf a začali hrát.

Měli jsme hřiště jen pro sebe a hra byla vyrovnaná, až do doby než měl Jiřík o deset bodů náskok, ale ke konci se mi ho podařilo dohnat, dokonce vyrovnat. Jenže u poslední jamky se rozhodlo o jasném vítězi. No jo, tentokrát byl lepší.

Celý zpocení jsme hupnuli do příjemné vody a plavali jsme si sem a tam a pak se mazlili. Bylo to v tom hicu strašně fajn. Opět ještě mokří jsme vyrazili na další cestu. Před námi byl výšlap na hrad Trosky. Cestu plánoval Jiříček a to není žádný troškař, takže jsem se bála, kolik to bude kilometrů. Chození se obyčejně nebojím, ale přece jen v 35°C musí člověk opatrně.

Nu vyšli jsme z „nedaleké“ vesnice a před sebou na horizontu se nám rýsovala zřícenina hradu. Drželi jsme se značky, až jsme se dostali k ohradě s ovečkami, Jiřík se k nim hned nadšeně vrhnul a podíval se na mě prosebným pohledem: „Mámo, stejně bych chtěl být zemědělec a mít ovečky.“ Zaznělo smutně z jeho úst. Na to jsem mu vysvětlila, že kdyby to měl jako každodenní práci, tak že by se mu to rychle znelíbilo.

Po několika fotografiích se mi ho podařilo odtáhnout. Už na dálku jsem cítila, že na kopci bude dobrá restaurace a bingo. Ovšem cestou k ní jsme museli projít kolem ohrady krav, což by nebylo nic až tak divného, kdyby na nás nezaútočilo hejno štípavých hovad. V 35°C a do kopce jsme začali sprintovat, kdyby nás někdo pozoroval, tak by si myslel, že se tak těšíme do restaurace. Protože až tam jsme se zastavili.

Uvelebili jsme se na terásce s výhledem přímo na hrad a objednali si. Po nepatrné chvilce nám donesli pití a polévku Kyselici, záhy na to jsem dostala objednané lívance a Jiřík žebra. Moc jsme si pochutnali a vyrazili na další cestu. Když jsme došli až na Trosky a zjistili, že vstup je 70,-Kč za osobu bez průvodce, rozhodli jsme se otočit a jít zase k autu. Ne že by to bylo moc, ale za pár cihel, se nám to prostě dát nechtělo. No dobře, možná jsme škrti.

Tentokrát jsem vybrala cestu já, tvoje mohla mít minimálně dalších 10 kilometrů, takže jsem volili jednoznačně mojí, která vedla údolím a mezi skálami. A ještě že tak. Odpoledne už byla neskutečná výheň a moje červenající ramena, mě začala varovat, že už by víc sluníčka nesnesla.

Procházka to byla pěkná a celkové skóre ujitých kilometrů jsme měli 12 km. Chtěli jsme zbytku naší původní výpravy poslat posměšný pohled, ale nějak jsme na to pak zapomněli. Celý zpocení a to doslova, protože z nás kapala voda, jsme usedli do auta a zbaběle zapnuli klimatizaci, kterou jsme nevypnuli po celou cestu až domů. Dorazili jsme v šest hodin večer a po dlouhém rozhodování jsme ještě vyrazil na chaloupku, abychom zkontrolovali, jestli nám nezdechli naše rajčátka. A jak se ukázalo, tak dvě byla zralá. Takže jsme si je utrhli a snědli a za nedlouho poté celý vyčerpaní padli za vlast.