Světový den zraku se Světlem pro svět

Jako kdybychom si objednali krásné počasí. Sluníčko dopadalo na žlutý stánek a vedlejší "slepodráhu" ve které si kolem jdoucí mohli vyzkoušet, jaké je to chodit se slepeckou hůlkou přes překážky a přitom vůbec nic nevidět.

Kolem druhé hodiny dorazila paní starostka Jana Černochová - velice příjemná dáma. Bohužel jsme ještě marně vyhlíželi známého herce Petra Vacka. Oba dva si den předtím vyzkoušeli jaké je to být nevidomí a se slepeckou holí chodili po Praze a ve svých zaměstnáních. "Dovolím si tvrdit, že teprve když si to vyzkoušíte, pochopíte, jak těžké to je. Obdivuji každého nevidomého, že se nebojí vyjít na ulici a být soběstačný.."

Majestátně se tyčily tři významné sochy a skrývaly svůj zrak za bílými páskami s logem Světla pro svět. Byly symbolem a propojením přítomnosti s minulostí a vyjadřovaly tak, jak je důležité věnovat se nevidomým, v našem případě konkrétně "vrátit zrak Africe." Kde na zhruba milion lidí, připadá pouze jeden oční lékař. A přitom je tam možné provést operaci šedého zákalu, za pouhých 800,-Kč a tím navrátit zrak a chuť do života. Moci zase pracovat a uživit svojí rodinu.

Dorazil mi pouze jeden dobrovolník ze šesti. Nebudu se ani vyjadřovat, jak je nešťastné, když se někam nahlásíte, kde s vámi počítají a pak bez omluvy nedorazíte. Já vím, je to neplacené, ale i tak... Ale nevadilo to, Terezka byla šikovná a vydala za tři další. Společně jsme všechno zvládli. Další nešťastná věc byla, že teď před volbami bylo všude plno různých "nabízečů letáků" a tak jsme tak pro kolemjdoucí asi působili jako jedni z nich. Ale to byl omyl. Naše hesla nejsou prázdná a naše činy jsou skutečné a dotažené do konce.

Když začalo velice rytmické bubnování, všem poskočilo srdce jakousi radostí, z toho že tu můžeme být a navíc jsme začali vrtět boky. Nohy se museli sami pohybovat a dávat tak najevo, že hudbu plně vnímáme. Kolem jdoucí se začali zastavovat a přihlížet celé akci a pak když bubny utichly, byla odvázána první páska z očí Karolíny Světlé. V dlouhém hadovi a za dalšího bubnování, jsme se začali přemisťovat k další soše. Tentokrát se jednalo o obrovskou sochu J. E. Purkyněho.

V ten moment mi došlo, že nám miniatulní žebříček, přece nemůže stačit. I když na něj měl lézt Honza (chlap jako hora) nestačil. Já malé tintítko jsem ho držela a doufala, že mi nespadne za krk. To bych byla zaručeně na placku. Poznámka na příští rok, musíme zajistit velký bezpečný žebřík.

Po větším než malém úsilí se podařilo a vyrazili jsme na další cestu, musím říct, že to bylo poprvé, co jsem za bílého dne, bez alkoholu v krvi a přímo v centru města, tancovala. Strhla mě hudba a tak šly všechny zábrany stranou. Rytmické bubny mi zněly do celého těla a já tomu víc nemohla bránit. Pro kolemjdoucí jsem mohla působit jako blázen, ale v ten moment, mi to bylo jedno.

Tokhi zapískal a my se zastavili na přechodu, dokud nám nepadla zelená, ovšem to bubeníkům nezabránilo dál hrát. Přemístili jsme se na druhý břeh a stanuli před nádhernou sochou, která dohlíží na vycházející z metra. Přímo proti Elišce Krásnohorské. Malinko nám vadil volební stánek, který se u ní také usídlil. Stojíme naprosto mimo veškeré politické strany a názory, takže jsme se všemožně i nemožně snažili, aby se těmto "nabídkářům lepšího života" vyhnuli naše objektivy.

Konečně jsem nemusela držet žebřík, protože socha nebyla tak velká a mohla jsem pořídit video, na kterém bude vidět odvázání pásky a navrácení zraku i Elišce Krásnohorské, poslední soše, kterou jsme oslepili. Honza ještě před jejím rozvázáním řekl, proč tu jsme a kdo jsme. Ale nebojte, nejsme žádní fanatičtí blázni ani nějaká podivná církev, jsme jen nezisková organizace, co se snaží pomáhat.

A přesně v momentě, kdy mluvil o paní starostce, jsem se ji snažila natočit a uhnula objektivem stranou, když jsem se vrátila na sochu, páska už byla z jejích očí pryč. "Sakra". Zaznělo z mých úst, nestihla jsem slavností odvázání. Ach jo, asi bych opravdu nemohla být kameraman, když mi právě utekl nejdůležitější záběr...

Ale rychle jsem se vzpamatovala a uviděla paní starostu, jak proaktivně rozdává naše letáky přihlížejícím. Byla naprosto výborná. A do toho Tokhi Music začali bubnovat Michaela Jaksona, všichni jsme užasle zírali a opět nechávali svoje těla, ať se vrtí, jak potřebují. Za nedlouho jsme se vydali zpět na začátek naší cesty, tedy ke "Žlutému stánku" a to už tancovali naprosto všichni, včetně fotografů, manažerů a různých ředitelů. Byli jsme do jednoho jako v transu.

U stánku se zastavili dva muži, jeden byl úplně slepí a druhý viděl jen velice málo. Ptali se nás, co se tu děje, co znamenají ty bubny. Pavla jim vysvětlila celou tuhle akci. A vyhrkly mi slzy do očí, když nám začali děkovat, že se o slepé zajímáme a dáváme o nich vědět, že tu žijí mezi námi. Že nejsme lhostejní a netváříme se, jako že neexistují. Vůbec jim nevadilo, že pomáháme až v Africe, ba naopak byli nadšení z toho, že vůbec. Vyvážilo mi to negativní hlášku českých důchodců: "Podívej, to je hrůza, jak si tady dělají legraci ze slepců." Bylo to v momentě, kdy si jeden muž zkoušel se zavázanýma očima "slepodráhu". Bohužel staří lidé a nejen oni, jsou někdy rádi proti všemu, ať už dobrému...

Tímto bych chtěla poděkovat Terezce a všem dalším, že nám pomohli pomáhat. Všechny prostředky které jsme ten den vybrali a které se nám po této akci podaří vybrat, posíláme rovnou do Afriky na podporu místních klinik, které nejen budujeme, ale dohlížíme i na jejich následné správné fungování, tak aby prováděli co nejvíce operací šedého zákalu, trachomu a říční slepoty.A zaměstnávali především místní obyvatele.

Na závěr si dovolím citovat Terezku, protože při jejích slovech mi opět, ten den již po několikáté poskočilo srdce z toho, jak jen může být někdo tak dobrý a nesobecký. "Nedostala jsem se na vysokou školu a práci se mi nedaří najít, protože nemám praxi a tak si přivydělávám různými brigádami. Ale nenapadlo by mě nejít pomoc, když mám volno. Přece nebudu sedět doma." Děkujeme :)