Neříkat celou pravdu se nemá!

Přece nebudeme sedět doma, půjdeme se podívat do hotelu u Berounky. Tam co jezdíme v létě a kde mají tak dobrou malinovku - ne jen růžovou chemikálii, ale pití s opravdovými malinami. A i když jsi byl unavený, tak jsi šel.

Jenže mě vůbec nezajímala malinovka, chtěla jsem si prohlédnout prostory uvnitř i venku s naprosto jiným cílem. Navíc znovu ochutnat, jak vlastně vaří.

Táhla jsem tě deset kilometrů s utkvělou a naprosto šílenou představou, že jsem to konečně vymyslela a že už to všechno konečně vím. Že mi to všechno zapadlo do sebe a že právě tohle je to místo. Místo, kde budeme mít hostinu po naší svatbě. Ale ještě jsi mě ani nepožádal o ruku a já už přemýšlím nad místem, nad výzdobou, nad hostinou a to je chyba!

Už konečně jednou provždy si musím uvědomit, že všechno má ten svůj správný čas a já si s ním nemůžu manipulovat, jak se mi zachce. Ale přesto, když něco trvá už přes příliš dlouho, tak se mi chce trošku hrát s osudem a snažit se věci popostrčit.

A tak jsme tam seděli, v restauraci s názvem „Hotel u Berounky“ objednali si malinovku a zvažovali pohár. Byli jsme tam skoro sami. V duchu jsem si říkala, jak jsou prostory krásné a že tady by to šlo. Jídelní lístek vypadal fantasticky. A tak z poháru sešlo a já si dala bramboru s masovou směsí a zakysanou smetanou a můj milý zůstal u palačinky.

Dobře udělal! Mezitím k nám několikrát přišel znuděný číšník a jednou si nám postěžoval: „Je teď málo lidí a po vánocích nemají peníze. Navíc když si něco objednají, tak maximálně palačinku.“ Cože, to bylo jako na nás, protože taky máme palačinku? Byli jsme milý, nechali jsme ho.

Donesl palačinku a bramboru. Hned jak to přede mě postavil, tak jsem viděla, že „masová směs“ není směs, ale mletina, navíc zapáchající a brambora, už bude hotová nějakou dobu. S nechutí jsem ochutnala a bylo to tak hrozné, jak to vypadalo.

Nevím proč, ale pořád jsem se nenaučila to jídlo vrátit, když je hnusné. Místo toho, něco málo sním a v duchu si říkám: „tak sem už nikdy nepůjdu.“ S odporem sobě vlastním, jsem ujedla a ze zbytku udělala co nejmenší hromádku, kterou jsem zakryla ještě ubrouskem. Zaplatili jsme tři stovky a znechuceně jsme odešli. Ne tohle ne.

A je vidět, jak mě můj milý zná. Protože cestou zpátky mě odhalil. Přesně věděl, jaký jsem měla úmysl. A smál se mi za to, že nemám vymýšlet takové věci. Zvažovala jsem, jestli půjdu blinkat do křoví, ale můj žaludek to ustál, takže nakonec vše dobře dopadlo.