Loupež trávy

Při vycházce v lese, tedy spíš sbírání hub, které už moc nerostly, jsme objevili s mým J. vykácený palouk. Mimo pařezů na něm rostly zvláštní trsy trávy zakončené kuličkou – možná to měl být květ. Identifikovat tuto trávu se nám nepovedlo, takže jsme nemohli zjistit, jestli je vzácná, nebo jestli se jedná o plevel. Ale natolik se nám líbila, že i přes naši poctivost jsme se rozhodli ji odcizit. 

Dva týdny na to, jsme se vydali opět do lesa, ale tentokrát už vybaveni lopatkou a igelitkou. Jako krytí jsme si zvolili košík na houby, i když takhle v listopadu, jsme vypadali spíš k smíchu. Hledali jsme houby a propracovávali se k mýtině. Čím jsme byli blíž, tím u nás atmosféra houstla. A především z mého poctivého J. jsem cítila veliké napětí. Přerývavě dýchal, potil se a celkově měl takovou bledou barvu. Jeho babička o něm často říkala, že je poctivý blbec. Takže tahle loupež byla nad jeho síly.

Obvykle v tomto našem známém lese nebloudíme, ale najednou se nám cesta ztrácela, chvílemi jsme se vůbec nedokázali orientovat. Když jsme vylezli z hustého křoví se třemi malými houbičkami v košíku, byli jsme tam. Slunce nás hřálo a tak jsem se na svého J. povzbudivě podívala, vytáhla opatku a igelitku a řekla: „Jdeme na to.“

Vzal si do ruky lopatku a začal se rozhlížet, zároveň bylo vidět, jak se snaží trávu rychle vydloubnout. Po prvních dvou trsech jsem ho vystřídala, protože jsem viděla, jak se mu nervózně třesou ruce. Bylo mi ho líto. Tak jsem dodala: „Vždyť je to jen tráva, kvůli té, by nám přece žádný lesník nedal pokutu.“

Po čtyřech malých trsech řekl: „To nám stačí, jdeme.“ Tak mi to nedalo a vydloubla jsem ještě pátý.

Popadl igelitku a velice přidal do kroku, div, že neutíkal. Konce si žmoulal ve zpocených rukách a snažil se tak zakrýt otvory do tašky, aby nebyl v žádném případě vidět její obsah. Trávy volil schválně menší, aby neměli šanci vyčuhovat.

Po pár metrech jsme si všimli člověka s kárkou, jak kácí stromek a bere si z něj dřevo. Podívala jsem se na J. a řekla: „tohle je krádež.“ A pokud kácí soušku, tak ani to ne, protože vlastně čistí les. J. mi přiznal, jak mu celá ta situace byla nepříjemná a že je poctivý vůl.

Teď nám lemují chodníček k chatce krásné šťavnaté trsy trávy, které vypadají úžasně. Když jsem vyprávěla tuhle historku v práci, šéf se mi přiznal, že běžně vozí v autě lopatku a co roste volně a líbí se mu, bez přemýšlení dloube domů.

A tak se moje morální dilema nevyřešilo – je to krádež nebo není?