Jizerské hory - třetí den – oficiální jezdící druhý (sjezdovky)

Půjčili jsme si sjezdové lyže, samozřejmě hned trapas při půjčování. Velikost bot 39, takže jsem dostala lyžák, ale ten mě tlačil. Tak pána prosím o velikost 40 jenže ouha, tohle je čtyřicítka. Rudá až na zadku za asistence několika lidí, skutečně konstatuji, že prostě potřebuji větší.

Jen jsem se modlila, ať nedostanu pánskou botu, ale už mi to asi bylo jedno. Hlavně jsem chtěla být pryč. Tak ještě říct váhu, kvůli seřízení boty. Řekla jsem šedesát a započítala do toho i bundu a teplé kalhoty. Nerada uvádím tyto osobní informace.

Moje unavené tělo z předchozího dne, sotva uneslo těžké lyže. Ale jsme dole na sjezdovce a můj J. tak jdeme na pomu. Cože nejdu, nejdřív si musím zkusit brzdit. Blázen, chce mě zabít. Běhalo mojí myslí. Už po čtvrté mu opakuji, že neumím lyžovat.

Vyškrábala jsem se na malý kopeček a plužila dolů. Zastavila jsem, je to dobrý, ještě si to pamatuju. Sice mi říká, že tohle je hodně retro styl, ale mě je to fuk, já to jinak neumím.

Stojím u pomy a snažím se dostat přes turniket, můj J. je už dávno na ní a nechává mě svému osudu. V posledních dvou dnech, k němu začínám cítit mírnou nenávist. Naštěstí úžasný pán u vleků mi pohotově radí a tak mu v rychlosti vysvětluji, že na pomě jedu poprvé. Takže mi ji pomáhá zaháknout, říká mi, ať si srovnám lyže a hlavně na ni nesedám. Tak hůlky do jedné ruky a jdeme.

Mám jí pod zadkem a jsem v naprosté panice. Nesmím spadnout. Moje současné dospělé já to musí dokázat, musím ji pokořit. Koleje pod nohama jsou hrbolaté a každá si dělá, co chce. Do toho mě zachvacuje další vlna paniky, když mi rukavice klouže po zmrzlé tyči a já cítím, jak mi poma sjíždí. Chce se mi řvát. Ale snažím se soustředit.

Jak mám vystoupit. Blíží se vršek, podařilo se mi trefit do dvou hlubokých kolejí. Už jen kousek a jsem na hoře. Bolí mě celé tělo od všech zaťatých svalů a jediné co umím, je že jsem sebou flákla, po tom co jsem vyprostila pomu. Chce se mi na J. řvát, jak ho nenávidím, protože mi neřekl, jak se nastupuje a vystupuje. Ale asi by mi to bylo stejně k ničemu. Jen na mě tak divně kouká a pak se mi trochu směje. Klepu se mi kolena hrůzou a chce se mi brečet. Až po chvíli mi dochází, že jsem to dokázala, jsem na hoře. Jóó

Sjezd, no J. mě učí obloučky a velice se diví, že mi hned nejdou. Ale je mi to jedno, naštěstí můj pluch dokáže zpomalit, když se na ledových plochách moc rozjedu. Ještě párkrát tenhle kopec a pak J. navrhuje jet jinam. Nejsem proti. Jenže...

Cesta vede přes mostek, který je nad silnicí. Co když se na něj netrefím? Zabiju se? Ale to mi je asi jedno, horší je ta ostuda. No dobře, tak jo. Budu odvážná. Jako už tolikrát ve vztahu s J. A přece musím pamatovat na ta známá slova: „Jsme tak silní, jak nám dovolí náš strach“.

Mostek nakonec nebyl tak hrozný, chtělo se to na něj jen pořádně rozjet, abych nezůstala vyset v půli kopce, jako člověk přede mnou. Dojeli jsme úplně jinam, kde jezdí jen tři lidé. Vlek i sjezdovku máme takřka pro sebe. A je to bomba.

Učím se obloučky, pokořuju pomu po x té a začíná mě to opravdu bavit. Navíc pod pomou nejsou vyjeté koleje, takže je to mnohem méně náročné a já již brzy spíš relaxuji, než jsem v panice při každém výjezdu na kopec. Počasí je škaredé, mrholí a už po dvou hodinách máme úplně promoklé rukavice. Ostatní je v pohodě, vodě odolné. Ale na rukavicích jsme šetřili a pořídili je u větnamců a je to znát.

Samozřejmě chceme projezdit celodenní sky pass, takže to nehodláme vzdát. Jenže když na chvilku zastavíme, začne být příšerná zima. Takže musíme pořád jezdit. Už si jezdíme i každý sám.

A pak se to stalo. Pustila jsem se turniketem k pomě a zjistila, že mi lyže zajela za sloupek, přesto, že mi železná tyčka tlačí na zadek, abych šla vpřed. Nemůžu vyprostit nohu. Pomoc. Ale kolem nikdo není. Snažím se vytáhnout nohu, ale nejde to. A pak mě cosi osvítilo a napadl mě nápad, můj zadek protáhnout kolem železné tyče a vycouvat. Wow, tak to bylo o fous a úplně bych uvízla.

Sky pass mi nereaguje. Asi je to, aby nemohlo chodit víc lidí na jeden. Jdu stranou a vyčkávám. Když dorazil můj J. tak mu povídám, co se mi stalo. A on mi nevěří. Že to není možné. Tak mu to ukazuji, kde to bylo a on se mi směje. Pořád se mi směje. Nemůžu za to, že se mi občas dějí divné věci, co by ho ani nenapadli.

Zbytek lyžovačky jsme si užili a skutečně vydrželi do konce, i když jsme měli úplně promrzlé ruce. Sjezdovka co vede přes mostek, má tam tudy navedený i vlek. Jenže ta poma je pěkně zrádná a tak za mostkem padám a válím se. Podařilo se mi sjet zpátky, ale ani druhý pokus nevyšel, a tak jsem musela kus pěšky. Ale na závěr mého lyžování mi to už vůbec nevadilo.

Opět celkový počet pádů tři. Nohy mě bolí příšerně, je mi zima od rukou, ale mám hřejivý pocit, že jsem to dokázala. Šla jsem za svoje hranice strachu a pokořila pomu. Navíc sjezd se mi hrozně zalíbil. Takže si dovolím úryvek z písničky, kterou jsem si vymyslela na pomě a díky které jsem pak jednou spadla při sjezdu: Hodobóžový ježdění na Severáku je, hodobóžový ježdění na Severáku je. Lidí je málo a sněhu je dost, a i když jsem zmrzlá až na kost. Hodobóžový ježdění na Severáku je.