Jizerské hory - den první

Do penzionu jsme kvůli mně dorazili později, než jsme plánovali. Myslela jsem si, že čiré brýle na kolo, které jsem chtěla využít na lyžování, mám doma. Ale to byl omyl. Byli na chatce. Jenže od chatky jsem zapomněla klíče, takže jsme se ještě museli vracet pro klíče domu a zase na chatku.

J. byl z toho samozřejmě hned velice rozladěný a tak nám naše dovolená hezky začala. Do penzionu jsme se dostali bez řetězů a přišli si po dlouhé době, jako v ladovské pohádce, protože všude byly mraky sněhu. Tohle už si pamatuji pouze ze svého dětství. Teď se na naší berounské kotlině podivujeme nad třemi centimetry.

Celou cestu jsem trnula, protože jsem se bála, abychom někde neuvázli. Rozhodli jsme se totiž ušetřit a nepořídili si řetězy. Ale J. řídil skvěle a tak jsme dojeli bez sebemenšího problému a to jsme chvilku jeli jako sáňky. Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku. Do tmy už nám zbývali jen dvě hodiny, takže už to na běžky nebylo.

Zato jsme se došli podívat na sjezdovky a k chatě, kam jezdil J. jako malý s rodiči. Všechno se od těch dob dost změnilo a chatu koupil nový majitel, který ji celou zrekonstruoval. Dokonce jsme ho potkali, takže se s ním J. vybavoval a vyptával, protože přece jen, byl to kus jeho vzpomínek a tak se chtěl dozvědět co nejvíc.

Penzion Alberto mě mile překvapil, pokoj jsme dostali útulný a polopenze, kterou jsme si objednali, je nesmírně lahodná. O čemž mě hned první večer přesvědčilo kuře na paprice. Když jsme tak po večeři seděli v restauračním zařízení, paní majitelka nám říkala o partě chlapíků, co tu teď jsou a že moc rádi hrají na piano a saksofón. J. dodal, že mu to přijde jak v léčebně s nervy. Že takhle vyklidněný nebyl už strašně dlouho. Vesele jsme si zpívali s partou muzikantů a vůbec nepočítali vypité pivo. Vypila jsem tři, což je na mě dost. A na vrh, ještě panáka slivovice, protože jsme zapíjeli majitelovi narozenou dceru Zuzanku.

Jo krušné bylo opilcovo jitro. Ale pořád mi v hlavě zněla slova písničky, kterou jsem tak často slýchala v minulé práci a páni muzikanti ji znali taky. Do té doby jsem si myslela, že je pouze smyšlená. Zní: „Šel pes do lesa a potkal dlažební kostku, šel pes do lesa a potkal dlažební kostku. Dlažební kostko kam jdeš, vždyť ty nemáš nohy. Dlažební kostko kam jdeš, vždyť ty nemáš nohy. Já nemám nohy, za to ty máš parohy. Já nemám nohy, za to ty máš parohy.“