Jizerské hory - den druhý (běžky)

Oblékli jsme se a vyrazili na běžky. Když nebudu počítat jeden tréninkový den v Praze ve Hvězdě, kdy jsme poprvé a naposledy viděli sníh, tak můžu říct, že to na nich vůbec neumím. Co mám dělat? Jak mám brzdit? Pomóc!

Tohle mi znělo v hlavě. Ale samozřejmě jsem se na venek snažila vypadat klidně a vyrovnaně. Po velice krátké instruktáži už jsem se snažila napasovat boty do vázání. První výstup a hned kopec jako prase... Jen doufám, že mi to nepojede zpátky. Samozřejmě všude kolem, je dost diváku, takže se mi bude mít aspoň kdo smát.

Musím ještě dodat, že už mě unavila jen samotná cesta od naší chaty, která je cca půl kilometru od trati. V běžkařských botech a s lyžemi na rameni v hlubokém sněhu mi vzalo mnoho sil.

Běžky jsme nazuli a díky bohu jeli dopředu a ne dozadu. Už v půli kopce nás přepadl silný vítr, takže nebylo moc vidět, díky rozvířenému sněhu. Navíc úsilí na cestu vpřed bylo dvojnásobné, jinak jsme zůstali na místě. Naštěstí můj J. ostřílený horský průvodce rozhodl, že se stočíme k přehradě. To nás zachránilo, protože jsme se tak vyhnuli otevřené větrné pláni. A místo toho si pohodlně sjeli kopeček.

Sjezdy mě začali bavit. Jela jsem si ve stopě a běžky sami poslouchali, navíc sjezd šetřil síly. I když na druhou stranu s přikrčeného postoje, mě bolely stehna. Až pak mi J. řekl, jestli se nebojím, když nevím, co bude dole. Že sám raději jezdí mimo stopu, aby v případě potřeby mohl brzdit pluhem... Tak to mě vůbec nenapadlo. Od té chvíle jsem dostala strach. Někdy je lepší, když člověk moc nepřemýšlí.

Přejezd po hrázi přehrady stál za to. Byla to ledovka. A navíc tam příšerně fučelo. Místy mě to až posunulo. Navíc to nízké zábradlí a přepad dolů. Snažila jsem se jet co nejrychleji, protože jsem chtěla být pryč. Moje černé myšlenky, už mě nebo J. viděli, jak padáme dolů. Ale ne, nedovolovala jsem si na to myslet. Přejeli to ostatní, tak proč ne my.

Konečně za přehradou byla krátká pauza. Ale hned na to se jelo dál, aniž bych to tušila, hráz pokračovala. Šátek jsem měla přes obličej, tak aby mi koukali jen oči, ale přesto mě ledové krystalky bodaly do tváří. Konečně jsme předjeli tři lidi. Je pravda, že stáli a asi se otáčeli. Nebudu ani dělat výčet, kolik lidí do té doby předjelo mě.

Za přehradou na mě J. počkal, jako už tradičně. Je prostě rychlejší než já. Měl celý obličej zarudlý od ledového větru, ale šálu si nechtěl vzít.

Po několika dalších vyjetých a sjetých kopcích jsem dostala podezření, že J. nebude chtít jíst celý den. Že opět pojede na výkon, abychom co nejvíc stihli bez pití a jídla. A tohle je něco, co u něj skutečně nesnáším.

Když na mě čekal nad kopcem, poměrně zlostně jsem zaprotestovala a řekla, že bez pití a jídla dál nejedu. Naštěstí už jsem poučená a obojí mám ve svém batohu. Takže i kdyby se na mě vykašlal, nezemřu nějakou dobu hlady. Banán musel stačit, na víc nebyl čas, sám jíst nechtěl, ale přesto jsem ho donutila si dvakrát kousnout.

Šámalova chata a moje naděje na oběd se proměnily v dým. Protestně jsem dělala, že si ho nezasloužím. Ale nečekala jsem, že opravdu pojedeme dál bez něj. J. se na mě divně díval a tak mu povídám co je. No a on mi chtěl něco sundat rukavicí, ale místo toho mě šťouchl do oka. Na moje au, reagoval tak, že mi naštvaně ujel k mapě. Musela jsem za ním přilézt jako psík a zeptat se, co je.

Po chvilce se uklidnil a jelo se dál, k další přehradě. Cestou se nám podařilo předjet pět pomalých němců, což nám samozřejmě udělalo velkou radost.

Další přehrada už byla takřka liduprázdná. Byli na ní zajímavé věžičky jako z pohádky. A vodní plocha celá zakrytá sněhem. Ten sníh strašně mate. Bála bych se mimo běžkařskou cestu vystoupit, abych se nepropadla do nějaké vody.

Objeli jsme ještě pořádný kus a zase se vrátili k té proslulé restauraci, Šámalově chatě. Tentokrát i J. navrhl, že se na rozcestí před ní rozhodneme, kam dál. Samozřejmě rozcestí bylo z prudkého kopce a stálo na mě plno lidí. Takže při mém brždění pluhem, jsem se poprvé rozsekala. Ale zachovala jsem si grácii a dodala: „Když se rozsekat, tak před pořádným publikem. Už prostě padám hlady a to doslova.“

J. dostal v ten samý okamžik, taky hlad, což nás zachránilo. Oběd byl fajn, ale nic, z čeho bych se posadila na zadek, a po něm jsme spěchali domů. Protože do setmění zbývali dvě hodiny.

Vzali jsme to zkratkou, kterou vymyslel J. Bylo to lesem kde nebyla pořádná cesta, ale plno vyjetých malých kopečků. Které vedli pořád do kopce. Stálo mě to poslední zbytky sil. Samozřejmě tudy nikdo mimo nás nejel. Proč asi. Když jsme se vyšplhali ke Královce, už jsem chtěla být doma. J. vymýšlel další zkratku, ale setkal se s mým protestem, a tak jsme si raději malinko zajeli.

Tam nahoře u dřevěného kříže a pak i celou cestu dolů, k severáku byl krásný výhled. Celý den bylo proměnlivé počasí. Střídalo se sluníčko, silný vít a husté sněžení. Ale teď navečer, celý horizont zalévali paprsky. Viděli jsme Ještěd v dáli a malá městečka rozkládající se v dolíkách.

Cesta byla úžasná, skoro bez lidí a dalo se jet šusem na střídačku s běžkováním. Na závěr nás čekal kopec, který jsme ráno vycházeli a po kterém jsem se přesně nechtěla vracet. Velice prudký s křižovatkou a parkovištěm dole.

J. Jel ve stopě a tak já hned taky. Ale vystoupil z ní a mě došlo, že musím taky, jinak to neubrzdím. Ale to se mi už lyže pěkně rozjeli. Takže následoval druhý pád, vlastně třetí. Jeden u Šámakly jsem vynechala. Zvedla jsem se a doplužila dolů.Celkový počet ujetých km byl cca 21. Celkový počet předjetých lidí 8 a z toho byli dvě děti (otáčející lidi nepočítám). Kolik mě celkem předjelo lidí, desítky... Ale na první den, to nebylo špatné.

Přežili jsme to a zítra sjezd. Néééé