Jizerky - Šestý den – zase sjezdovky a poma můj třídní nepřítel

Lyže mám jiné než minule, což beru jako špatné znamení. A taky se mi hůře ovládali, čtyři centimetry a hned je to strašně znát.

Sjezdovky byly namrzlé a brždění pluhem mi vůbec nefungovalo. Musela jsem tedy přejít na jinou metodu a skutečně začít dělat obloučky. Spíš tedy po každé skoro zastavit. Zjistila jsem, že mi opravdu hodně nedělá dobře rychlost. Když ztratím nad lyžemi kontrolu a řítím se ze svahu.

Jo ještě jsem si všimla jedné věci, když jsme byli v půjčovně lyží, tak tam chlapíkovi, co nám vše půjčoval, dorazila žena a dítě. A přijde mi, že tady na horách, mají muži mnohem více vřelý vztah ke svým dětem. A ty děti samotné nejsou tak rozmazlené. Aspoň co jsem za tu chvilku stihla vypozorovat. Ještě jsme to s J. probírali a říkal, že v Praze za to dost možná může všudy přítomný stres. Sice tady lidé pracují víc, ale nejsou tak ve stresu. V Praze je všechno uspěchané a mnohdy zbytečně vyhrocené. Je to takový domino efekt. A stejně tak mi to tu přijde i u žen, jsou tu prostě nějak víc v pohodě.

Můj třídní nepřítel mostek, kterému se přezdívá velbloudí hrb, už na mě čekal. Vede nad silnicí a člověk se na něj musí hodně rozjet, aby ho přejel. Zároveň hned za ním brzdit, protože se to příšerně rozjede. Ale co hůř, vede přes něj poma. Do kopečka se strašně rozjede a dole pod mostkem zastaví. Takže jí nadjedete a jak cukne, tak vás shodí, nebo se vymrští pryč. Jednou už se mi to skoro povedlo a jak jsem nasedla na pomu, vymrštila mě do vzduchu a flákla se mnou o zem. To byl jednoznačně můj nejbolestivější pád tady na horách.

Když už jsme se vraceli z odlehlé sjezdovky, musela jsem naposledy, tedy po páté, opět přes mostek. Velice soustředěně jsem z mostku brzdila. Až jsem se také úplně zastavila a šup, najednou se jelo dál a já na pomě. Nemohla jsem tomu uvěřit a tak jsem výskala radostí. J. se na mě s úsměvem otáčel a byl to úžasný pocit. Přemohla jsem ji.

Na konci při výstupu jsem slezla v pohodě a pustila ji, jenže z vrchu zrovna projíždělo neopatrné dítě a tak moje fialová poma zasáhla jeho hlavu. Chvíli zůstalo ležet. Sakra sejmula jsem dítě. Ale naštěstí se začal zvedat. J. mě uchlácholil, že jsem za to nemohla a že si prostě musí dávat pozor, když podjíždí vlek. Bylo to od něj nesmírně milé. Ale taky si ze mě dělal legraci, že když mě dole viděl, myslel si, že už nebudu pokračovat na horu a proto to ten chlapeček podjížděl.

Celý utrmácení jsme dorazili do penzionu a dostali dobrou večeři, já vepřové na víně s rýží a J. prejt. No vaří nám tu dobře. Ale už mám dost nervy, protože zítra, jsme se rozhodli zkusit dát Jizerskou padesátku. No to, že na tom budu stát po třetí je to víc než troufalé. Navíc jsme si zjistili, že nejhorší čas byl šest hodin a čtyřicet pět minut. Budeme vstávat brzy a v devět musíme být u kapličky, od které budeme vyjíždět. Bojím se toho. Dost možná naše poslední jízda.

Navíc nás večer pobavil kuchař, který přišel k vedlejšímu stolu a ptal se, jak jim chutná. Když mu odpověděli, tak na mě přátelsky, že u nich někdo příšerně chrápe, až to budí lidi ve vedlejším pokoji a tím pádem, že se musí přestěhovat. Uznávám, že tohle se mu rozhodně muselo neříkat dobře. Jenže zase chápu, když to budí všechny kolem, že to prostě jinak nejde.