Jizerky - Jizerská padesátka a moje ztracení (sedmý den)

Podle harmonogramu jsme vyrazili na čas. Musím konstatovat, že z toho mám zvláštní pocit a jsem dost nervózní, asi desetkrát jsem byla čůrat, než jsme mohli jít. Naštěstí jsem to stihla ve stanoveném čase. Stejně tak J. se netají tím, že je z toho trošku rozhozený.

Máme osm a půl hodiny do tmy, když nepočítám zastávky. Poslední běžec zajel Jizerskou padesátku za šest hodin a čtyřicet pět minut. Je to hrozný čas, když vezmu v potaz, že ten člověk musel být trénovaný. Nebo aspoň uměl jezdit dobře na běžkách.

První úseky kolem přehrady znám a tak je to příjemné. Minule už jsem všude tady chtěla zastavovat a příšerně funěla, ale dnes na to není čas. Za přehradou J. ukazuje, že si cestu zkrátíme lesem. Nejsem proti. Ale už po pár metrech toho hořce litujeme. Dva kilometry do příšerného krpálu, jedeme stromečkem. Stojí nás to spoustu sil.

Už od začátku mám pocit, že budu J. zdržovat a že to se mnou nemá šanci stihnout. Když nás předjelo pár běžců a následně jsme je viděli ještě do prudšího kopce vyzout lyže a raději jít, opičíme se po nich. Ale naštěstí je to už jen krátký kopeček, ústící na hlavní magistrálu. Celý udýchaní se zařazujeme do pruhu, nazouváme lyže a pokračujeme. Oba souhlasně si říkáme, že už žádné zkratky.

Každý další ujetý kilometr, mě utvrzuje v tom, že na to nebudu mít síly a budu J. jen brzdit. Proto přišel můj debilní nápad, že se někde odpojím a pojedu napřed. Nebudu zajíždět až na Jizerku, abych tak J. nebrzdila. Oba máme mobily, takže si v případě nouze budeme volat.

J. mě odkazuje, ať si zajedu na Smědavu na oběd a sám pokračuje ve stopách Jizerské padesátky. Jsme domluveni, že tam se napojím na okruh, který povede zpět a časem mě J. dohoní. Sotva mě opustil, přepadla mě strašná prázdnota.

U restaurace jsem si postavila lyže do stojanu a vešla do restaurace. Všude bylo plno a nějak se mi nechtělo k nikomu přisedat, takže jsem zase odešla. Vzala si mapu, našla rozcestník a začal zkoumat další cestu. Jenže značení neodpovídalo mapě. Začala jsem se cítit ztraceně.

Po dlouhém zkoumání a zmrzlých rukách, jsem se vydala cestou, kterou jsem si myslela, že mám jet. Jenže na stromě jsem uviděla červenou značku a já mám jet zelenou. Navíc magistrála má být upravená, široká, se dvěma stopami po stranách, což tohle nebylo. Začala jsem tedy opět zkoumat mapu. Musím být špatně.

Velice prudký kopec, který jsem před tím vyjela stromečkem se značným úsilím, jsem měla sjet. Říkala jsem si, že to dobře nedopadne. Všechno je tak namrzlé a cesta příliš úzká. Jestli někoho potkám, nemám šanci to ubrzdit. Dnes opravdu raději jezdím do kopce, než z něj.

Nebylo na výběr, takže jsem se vydala dolů a celou cestu brzdila jako o život. A povedlo se, na rozcestí jsem zastavila. Znovu začala zkoumat mapu a rozcestník. A pak začala volat J. že jsem se už ztratila a nevím kudy jet. Jenže mi to nebral. Zkoumala jsem to tak dlouho, že už jsem necítila ruce. No nic, moje rozhodnutí přišlo rychle, vrátím se stejnou cestou a až se J. dovolám, řeknu mu to, aby na mě nikde nečekal, nebo mě nehledal.

V půli kopce zpět, mi volal a tak jsem to zvedla. Jenže hovor už skončil. Volala jsem zpět, ale nedovolala se. Volal zase zpátky, a když jsem to zvedla znovu, mobil umřel. Sakra! Zkusila jsem ho zapnout a zadat PIN, jenže display zůstal černý. Pod přívalem emocí a bezradnosti jsem začala brečet. Ale jela dál. Jsem v čudu. Teď tu chcípnu. Kdesi daleko v Jizerských horách. Sama. Bez svého horského průvodce. Bez mobilu. Ten pocit beznaděje mě zcela zaplnil. Mísil se i s tím, že o mě J. bude mít strach a navíc, co kdyby se něco stalo jemu, tak se mi nedovolá.

V duchu jsem nadávala, že už nikdy nechci jet na hory. Že hned jak se vrátíme, tak běžky prodám. Zároveň jsem věděla, že musím jet dál. Dojet co nejrychleji do penzionu a zkusit nabít mobil. Kdyby se chytil, tak můžu dát vědět J., že jedu jinou cestou a že jsem v pořádku.

Ze Smědavy Na Knajpu to byl nejdelší kopec a já ho jela strašně dlouho. Nahoře byla velká zima a málo lidí. Popadali mně pochyby, jestli jedu vůbec dobře. Když už jsem myslela, že k ní nikdy nedojedu, zjevila se přede mnou. Vystoupila z mlhy a hlahol kolem ní, mě trošku uchlácholil, že nejsem ještě úplně mimo civilizaci.

Nějaký chlapík tam byl na sněžném skútru s přívěsem, chvíli jsem zvažovala, jestli mu nenabídnu všechny peníze, co u sebe mám, za to že by mě hodil do Karlova. Ale nedalo mi to. Začalo mi kručet v žaludku, takže jsem vybalila sušenky a cpala si je do pusy, zatím co jsem se na rozcestí orientovala s mapou v ruce.

Přišla jsem si strašně nepatřičně, a že na mě musí být vidět, že jsem chudinka ztracená. Ale nechtěla jsem si nikomu říkat o pomoc. Navíc to vypadlo, že jedu správným směrem. Tohle prostě zvládnu. Moje poraženecká nálada byla ta tam, takže jsem vyrazila na další cestu.

Rozhodně jsem neměla v plánu jet tou lesní zkratkou, kdyby se mi něco stalo, nikdo by mě nenašel. Ale zároveň jsem věděla, že ke Kristiánovu to bude sešup. Nevěděla jsem sice, kde začne, ale tušila jsem to. Protože J. říkal, že bychom tam museli jít do dlouhého a táhlého kopce.

Jakmile začal kopeček dolů, rychle jsem vystoupila ze stopy, protože v ní se opravdu nedá brzdit. A začala pluhem sjíždět kopec. Nečekala jsem, že pojedu pět a půl kilometru. Ale je pravda, že to zase rychle uteklo. Levou běžkou jsem najela na ledovku, kterých bylo všude plno a rosekala se. Ale rychle jsem se zvedla a jela dál.

Po větším úsilí, jsem zastavila u rozcestníku. Už jen kousek a budu odbočovat na přehradu. Jupí. Tam už to znám. Znovu jsem se podívala do mapy a zjistila, že další rozcestí bude skutečně nedaleko, hlavně ho nesmím přejet, jinak si zajedu šest kilometrů. Dost možná víc, ale co hůř, cestou, která byla zase osamělá, vedla lesem a to ani nemluvím o těch nepříjemných boulích.

Pozastavila jsem se nad sobeckostí, dost možná hloupostí některých lidí. Rozcestník byl pod prudkým kopcem, kde lidé logicky brzdí. A jedna rodinka si zastavila přímo vprostřed cesty. Já stála co nejvíc stranou, ale tohle oni neřešili. Takže lidé co jeli z vrchu, neměli prostor na brždění, a co hůř neměli ani kudy projet. Když mi uhnuli, vydala jsem se na další cestu.

Bylo to pořád z kopce, takže jsem jela pluhem. Chtěl mě předjet nějaký běžkař, takže mi řekl, předjedu vás z leva. A já na to, že může, stáhla jsem lyže a chvilku jela šusem. Když byl přede mnou, poděkovala jsem mu a zase začala plužit.

Tentokrát byl rozcestník na přehradu umístěn v kopci a k němu vedla ledová plocha. Povedlo se mi zastavit, ale nemohla jsem se k němu přiblížit, protože jsem nedokázala na takovém namrzlém návinu stát. Takže jsem bez dalšího zdržování odbočila a začala se blížit přehradě. První část jsem přejela a spatřila první sluníčko, takže jsem si vytáhla foťák a udělala pár snímků.

Když jsem tu byla poprvé, foukal příšerný vítr, tak silný, že jsem se bála, že mě dotlačí až na kraj a hodí do vody. Asi bych měla podotknout, že se všeobecně bojím hlubokých vod. No, ale to už jinde jsme.

Druhou část přehrady jsem přešla s běžkami v rukách, protože bylo málo sněhu. A jet se muselo po chodníčku, kde bylo cca třicet centimetrů široká trať, pak hned zábradlí, které vyčnívalo nad trať jen patnáct centimetrů a hned za ním šikmý sešup do vody. Jela jsem to ráno a málem jsem si stříkla do textilu, a už ráno jsem si slíbila, že je to naposledy.

Od přehrady jsem to vzala už pěšky až do Karlova. Vysvitlo sluníčko, první po týdnu a já se cítila šťastně z toho, že jsem si dokázala poradit. Že jsem přežila Jizerskou padesátku, ze které jsem ve výsledku ujela třicet kilometrů. Sice jsem ztratila svého průvodce, ale nějak jsem věřila, že to není naposledy, co jsme se viděli. Spěchala jsem do penzionu, ale přiznám se, že se zastávkami na focení. Poslední den na horách a konečně sluníčko, to se musí zdokumentovat.

Hned jak jsem dorazila na pokoj, naštěstí jsem si prozíravě vzala klíče, že budu rychlejší a ještě že tak. Mobil se začal nabíjet a fungovat, napsala jsem J., že jsem v penzionu a hned na to mu volala. Nemohla jsem to vydržet. Byl v pořádku a u Šámalky. Takže se blíží, snad to do tmy stihne.

Ještě jsme si volali jednou a to už byl u Královky, za okny se začalo stmívat a já měla obavu, jestli to stihne. Už za tmy dorazil do penzionu a šťastně jsme se objali. Bylo hezké, když mi povídal, jak se o mě celý den bál a že doufal, že je to jen mobilem. V takovéhle situaci člověku dojde co je opravdu důležité a na čem záleží. A já vím jedno, můj život bez J. by byl nesmírně nudný a neúplný. A v životě chci jeho, protože bez něj, pro mě život nemá smysl.

Je dobré si uvědomit, jak povrchní jsou všechny hmotné statky a to na čem opravdu záleží, je tak blízko. Jsem ráda, že jsem zkusila ujet Jizerskou padesátku, protože mi to dalo mnohem víc, než bych čekala. Takže sportu zdar a hurá domů :)