Jizerky - Čtvrtý oficiálně třetí den na horách, ten bývá kritický

Moje přání se splnilo. Nejprve se snažíme vyjet z parkoviště od penzionu, což ve sněhu, z kterého se stala rozbředlá hmota, dost dobře nejde. Ale nevzdáváme se, střídáme se v tlačení, a já samozřejmě zapomínám ručku dole, takže za mé odborné asistence, nemáme nejmenší šanci. A pak J. napadl nápad, popojet nejdřív dopředu a pak zpět. To už se mi podařilo napnout všechny síly a auto vytlačit, tlačení aut mi jde víc než ježdění.

Cesta je hrozná a chvílemi jedeme jako sáňky. Pořád si říkám, že v Liberci koupím řetězy, ale za Bedřichovem vyjíždíme na vlhkou asfaltku a už se jede dobře. J. nechce jet až tam, takže parkujeme dva a půl kilometru a bez mapy se vydáváme do aquače, abychom tak poznali krásy Liberce. No dobře, tohle mě trošku štve. Někdy mi přijde, že to J. dělá schválně. Aby při mém sebemenším protestu mohl naznačit, jak jsem líná. Takže nic neříkám a šlapu.

Do toho se snažím zprovoznit navigaci, ale jít a sledovat mobil na ledu moc nejde. Říkám J., že potřebuji zastavit a on se asi naštval a utekl mi. Jako malé trucovité dítě. Nebylo by to tak hrozné, kdyby neměl na zádech můj batoh s penězi a mými doklady. Nevím, co bych dělala sama v centru Liberce bez klíčů od auta a jen s mobilem.

Když se mi J. podařilo dohonit, hned jsem si vzala batoh. Tak a teď si dělej, co chceš. Klidně se ztrať. Krev se ve mně vaří a moji dobrou náladu zahání temný oblak. Jsem fakt naštvaná. Jsme na dovolené a budeme na sebe ošklivý. Proč? Někdy mně J. tak naštve, rozžhaví až do běla.

Napadá mě, že možná dost dobře nesplňuji jeho očekávání. Nevím, možná s jinou holkou najel mnohem víc kilometrů... měl si jí nechat a teď tu být s ní a já mohla mít klid. Zastavil se a tak ho ignoruji a jdu dál. Navigace mě trošku nasměrovala a tak vím kudy. Vedla mě jako auto, takže ošklivými částmi kolem kolejí, kde bych se jinak skoro až bála.

Když mě J. dohnal, tak mi řekl, že jestli se takhle budu tvářit, tak že na to fakt kašle. Že je škoda dát sedm stovek, za něco, co si ani neužijeme. Tak pohotově reaguji, že aspoň vidí, jaké to je. Protože už se tahle tváří od rána. A že já se jdu vykoupat, když už jsme tak daleko.

Nějak jsme se uklidnili a aqua park našli. Po převlečení do plavek nám byla zima a voda nám přišla studená. Poměrně rychle jsme celý komplex proplavali a konstatovali, že jsme čekali víc. Oba jsme v něm byli před víc než patnácti lety a od těch dob, si už člověk moc nepamatuje.

Našli jsme jedinou vířivku, kde byla teplá voda. A co J. povídal, zase bylo úžasné o tom, jak mu došlo, že ten samý pocit z toho měl, když jste tady byl naposledy. Tak se ptám, jestli s rodiči? A on si tak odfrkl. Jak asi mám sakra vědět s kým? A dodal, že na to rodiče moc nebyli, že s Chrobáky a Bárou (J. bývalkou). Super, už jsem o ní dost dlouho neslyšela, tak bylo na čase ji trošku oprášit. Mám ale tak špatnou náladu, že si říkám, proč s ní nezůstal. Je to takovej studenej psí čumák, takže by se k sobě hodili. Ale hned se v duchu napomínám, že bych neměla být tak zlá.

Chce se jít ohřát do sauny, jenže tam se může jen bez plavek. Všichni se na to vybavili a vzali si osušky a tak to pro ně není zase takový problém. Jenže já si s mým malým ručníkem musím vybrat, spodek nebo vršek. Ne nejdu tam. Nebudu nikomu dělat striptýz. A navíc když si představím, jak jsem v malém horkém prostoru s kupou potících se rozteklých těl, přepadá mě panika.

Místo toho čekám v klidové zóně s výhledem na poličky, kde se nechávají plavky. Zatímco čekám, než se J. vypotí, přemýšlím, co je to za hloupý výmysl. Proč se nesmí v plavkách do sauny? Přijde mi mnohem horší, když někdo sedí holým zadkem na dřevěném obložení, vždyť kdyby měl nějakou nemoc, může to od něj kdokoliv chytit. Plavky by tomu přece aspoň trochu zabránili ne?

Do výhledu se mi dostalo pár lidí, co se svlékly. Čekám, kdy vyjde J. takže ani nemůžu za to, že sleduji nahá těla lidí vyhledávajících prudké rozehřátí. Chlapi mi přijdou všichni stejní, zarostlý a malinko se liší délkami svých přirození. No a pak postavou, ale nevidím mezi nimi ani jednoho přitažlivého muže. Ne nedokázala bych si tady vybrat. Pokud ovšem nepočítám svého J., za pár dnů to budou dva roky, co jsme spolu a on je stále středobodem mého vesmíru. Ale nesmím mu to dávat moc najevo, jinak by si byl mnou moc jistý a to nikdy nedělá dobrotu. Bohužel je to jedna z dospělých her, kterou je potřeba se co nejdříve naučit.

Při návštěvě toalet se bosýma nohama máchám v nějaké pochybné vodě, ani si nechci domýšlet, co to všechno může být a raději si pokaždé dávám sprchu. Když jsem pak zvolila jinou komůrku, kde překvapivě nebylo na zemi tolik vody, stala se mi nemilá věc. Zasekl se mi zámek. Přepadla mě panika, protože tohle už se mi kdysi stalo. Rychle se uklidňuji, protože v klidu se vždycky všechno snáz vyřeší. Jupí na dvacátý pokus jsem venku. Uf, tak tam už nejdu, raději budu po kotníky v močůvce.

Když to vyprávím J. nevěřícně kroutí hlavou. Po opuštění aqua parku si prohlížíme město a jdeme podle intuice. Překvapivě rychle jsme v centru a obdivujeme se překrásné Liberecké radnici. Jak se ukázalo, tak naše auto stalo opravdu kousek a ne takovou dálku, kterou nás předtím vedla navigace. Je to tím, že v Liberci se v centru nejezdí auty a moje navigace v mobilu byla nastavená na auto.

Když dorážíme zpátky do penzionu, J. se začíná cítit slabě, bolí ho záda a klouby, což u něj nevěstí nic dobrého. Asi v aquači nastydl. Nechce jíst a já mám obavu, že tohle je konec naší dovolené. Nutím ho vzít si paralen a pořádně se vyspat.