Do tmy - Eia, 5. kapitola Cesta

Objevuje se tam obličej, vypadá tak známě, a přece cize. Jsem to já. Mé vlasy jsou dlouhé světle hnědé, ale hodně zacuchané. Dlouho jsem se nečesala, jestli vůbec někdy. Mé zelené oči září. Nevěděla jsem, že mám takové oči. Tvář je mladá; že bych byla ještě dívka? Ale cítím se jako žena, to je zvláštní... Uši mám také malinko zašpičatělé. A když se tomu usměji, ukazují se krásné zářivé bílé zoubky, jeden jako druhý. Až na špičáky, ty jsou trošku delší než ostatní. Jsem se svým vzhledem spokojená, ba dokonce velmi. Omývám si špínu z obličeje i z celého těla. Moje šaty jsou tak špinavé. Nechávám si jen spodničku a zbytek máchám v potoce.

Když jsem hotová, popadám otýpku suchého klestí, kterou už jsem měla připravenou. Do druhé ruky vyprané šaty a vyrážím zpátky k táboru.

Po mém návratu se vrací i ostatní. Chlapi zase přinášejí ulovená zvířata a začínají je stahovat z kůží. Ženy mají náruče plné klestí. Podpalují oheň. Zvědavě se na ně dívám. Připadám si jako nahá ve své spodničce. Na střechu našeho obydlí si házím oblečení na usušení.

Sedám si blízko k ohni, aby mi zatím nebyla zima a já si mohla rozčesat vlasy. Beru si do ruky hřeben, který mi před chvílí půjčila Astera. Znovu jí vděčně děkuji a začínám si tahat ty zacuchané dredy na své hlavě. Mám je mokré ještě z potůčku, a tak to jde asi trošku lépe. Ale i tak jsem tím strávila zbytek večera. Už mě z toho tahání začala bolet hlava. Ale nakonec se mi to jakž takž povedlo. Je to příjemné, když každý vlas má svou volnost. Budu se teď muset česat častěji, aby se mi tohle už nestalo.

Maso je hotové, zase je moc dobré. Marlén na něj vždycky přikládá nějaké lístky, po kterých dostává vynikající chuť. Zapíjím to vodou z vaku. Začíná se mi chtít spát. Marlén mi řekla, že bych si šaty ze střechy měla dát dovnitř. V noci bude pěkně pršet a mohly by mi uletět. Už jsou docela proschlé.

Chvíli překonávám svoji únavu, ale nakonec mě přemáhá. Navlékám se do suchých šatů a jdu si lehnout. Ostatní přišli za chvilku ke mně. Zavrtali jsme se do kůží a tvrdě usnuli. V noci mě vzbudilo bubnování deště, ale hned mě ten příjemný zvuk zase uspal.

Ráno je chladné a všude je vlhko. Jsem ráda, že mám na sobě své šaty, jinak by mi byla pěkná zima. K snídani si jdu natrhat maliny a borůvky. Zapíjím je vodou z potůčku a naplňuji si svůj vak až po okraj. Dal mi ho Deflien, jsem mu za něj strašně vděčná. Celou cestu bez vody bych asi nevydržela. Chci zase slyšet nějakou historku, aby cesta rychleji ubíhala, a tak jsem se jich zeptala, co budou v Geloveji dělat. Naštěstí si pamatuji jméno města, do kterého mají, tedy teď už máme, namířeno.

Zase odpověděl Deflien. „Víš, jak jsem ti včera vyprávěl o nemrtvých?“

„Ano, proč?“

„No, oni nemrtví mají pár svých výhod. Obzvlášť pro obyčejné lidi; samozřejmě i pro míšence a elfy, ale ti mají naštěstí rozum. Většinou se jedněmi z nich chtějí stát lidé, aby měli větší silu, rychlost a celkově se stali neporazitelnými a v boji proti míšencům nebo elfům měli aspoň malou šanci.“

„To vážně nechápu!“

„No, abych to dokončil... některým se to vymkne z ruky. Pak zabíjejí všechno, co se jim připlete do cesty. Vždycky to odnese spousta nevinných lidí a to nám dost vadí. Snažíme se jim pomáhat a zbavovat je těchto démonů. Teď jdeme do Geloveje, protože jsme slyšeli, že se tam ve velkém začali ztrácet lidé. Tak si to chceme ověřit.“

Vypadá to, že se k tomuto tématu, alespoň prozatím, nechce vracet. Jdeme potichu lesní krajinou. Ozývají se jen hlasy ptáků a naše kroky. Tedy spíš jen moje, protože ostatní našlapují dost neslyšně.

Den se vleče a cesta je tak únavná a dlouhá. Dala bych nevím co za další vyprávění. Ale všichni mlčí a jdou poslušně dál.

Marlén už to nevydržela a zeptala se mě: „ Eio, mohla bys přece jen zkusit o sobě něco vyprávět...“ Dodala: „Vím že si nic nepamatuješ, ale zkus si přeci jen aspoň na něco vzpomenout.“

Taky říkala: „Nikoho tak zvláštního jako tebe jsem ještě nikdy neviděla.“

Nechápu, jak to myslí, tak se na to ptám.

Vysvětlila mi: „Tvoje uši jsou špičaté, ale jen trošku. To označuje, že jsi elf, nebo míšenec jako my. Ale tvoje zuby jsou jiné než ostatních. Spíš jak od nějakého zvířete. A navíc máš strašně zářivé oči.“

Pověděla mi: „Jsi výjimečná, takovou kombinaci jsem nikdy neviděla.“

Doteď jsem si připadala úplně obyčejná, ale podle odrazu v potůčku jsem si přišla chvilku i dost hezká.

Už jim poměrně dost věřím, i když mi je jasné, že přede mnou skrývají spoustu svých tajemství. A tak Marlén a ostatním o sobě přeci jen něco říkám.

„Probudila jsem se na temném místě. Tam mi poprvé došlo, že existuji. Ale moje hlava byla prázdná. Cítila jsem nebezpečí, a tak jsem utekla. Běžela jsem dlouho, až jsem doběhla tam, kde jsme se setkali. Vůbec nevím, proč si nic nevybavuji ani proč mě někdo zavřel do té temné kobky. Snad si jednou vzpomenu…“

Marlén mi nabídla: „Až se večer utáboříme, Eliester by se ti mohl pokusit podívat do podvědomí, popřípadě zkusit vrátit nějaké ztracené vzpomínky zpátky.“

Nejsem proti, nemám přeci co ztratit. Můžu jen získat. Hned mi je veseleji. Zlomená ruka už mě přestala bolet a cítím, jak mi kůstky poslušně srůstají.

Les řídne; že bychom se blížili k jeho okraji? Pomalu se začala snášet mlha a večer se neúprosně blíží. Jsem bez sebe napětím, jak to bude probíhat a jestli si na něco vzpomenu.