Do tmy - Eia, 4. kapitola Deflienův příběh

Bylo to zvláštní. Při jeho vyprávění se mu podivně třpytily oči, jako kdyby v sobě potlačoval nějaké emoce.

Když ho přestalo bavit být poskokem, vydal se znovu na cestu. Šel tam, kam ho nohy nesly. Jednou v lese uslyšel podivný křik, vydal se za ním. Na palouku mezi houštinami objevil vysílenou Asteru, jak bojuje s hladovými vlky. Byla jich na ni přesila. Pět statných, dobře živených vlků na ni postupně dělalo své výpady a snažilo se ji zranit. Astera se však jen tak nedala. Dřevěnou holí odrážela jejich útoky a uštědřovala jim jednu ránu za druhou. Do té doby prý nikdy neviděl ženu takhle bojovat.

Vyskočil z křoví a zaútočil na vlky. Byly to krvelačné bestie, které se mu snažily prokousnout hrdlo. Jeho meč létal vzduchem jako splašený a bodal do všeho, co se pohnulo. Stáli s Asterou k sobě zády a odráželi všechny jejich útoky.

Po chvíli boje leželi vlci kolem nich na zemi. Někteří ještě trochu dýchali, jiní byli mrtví. A tak je jejich osudy svedly dohromady a už cestovali spolu. Zažívali jedno dobrodružství za druhým.

Například před několika lety přišli do vesnice jménem Balotrona.Obyvatele tamějšího kraje už delší dobu sužoval jakýsi ďábel, který zabíjel jejich ženy. Jedna rodina vyprávěla, jak jejich neteř Carla měla přijít později domů od své přítelkyně, ale už nikdy nedorazila. Její tělo našli za pár dní plavat v nedaleké řece. Ovšem bylo na něm hodně divného. Na krku mělo dva otvory od nějakého zvířete se špičatými tesáky. A po bližším prozkoumání zjistili, že v jejím těle není žádná krev. V obličeji neměla ani známku strachu, ba naopak podivný blažený úsměv. Bylo to zvláštní, nikdy o ničem podobném neslyšeli. Obyvatelé je prosili o pomoc a slíbili, že když je zbaví toho démona, který takhle zabil už spoustu jejich dívek, dají jim všechny svoje peníze.

S Asterou mají oba rádi záhady, a tak se rozhodli pátrat. Zjistili, že všechny oběti v sobě neměly ani kapku krve a všechny se podivně blaženě usmívaly. Přišlo jim to zvláštní, že by je někdo tak rychle zaskočil a zabil, než by stihly změnit výraz. A nebo dokonce že by snad vraha znaly a usmívaly se na něj?

Poradili jim, ať mrtvoly spálí, aby se z těch podivných umrlců nešířila nějaká nákaza. Příbuzní nejdříve byli proti, ale nakonec souhlasili. Za městem se udělal veliký oheň. Dovezly se tam mrtvoly a postupně je všechny naházely do plamenů. Ty se z oranžové změnily na modrou a po krajině se začaly rozléhat podivné výkřiky nářku. Ta úzkost a krutost hlasů jim trhala uši. Jak oheň dohoříval, všechno utichlo. Vesničané byli v šoku a báli se, jestli ty mrtvoly nebyly přeci jen ještě naživu.

Ale to jim hned vymluvili, protože před kremací prohlíželi všechna těla a žádné nemělo pulz a srdce jim mrtvě spala.

Deflienovo vyprávění bylo opravdu napínavé, až mi z toho vyskakovala husí kůže na rukou. Pokračování bylo však ještě zajímavější.

Přemýšleli, jak ho vystopovat, co asi najdou a hlavně co s ním udělají, až ho dopadnou. Zabijí ho, či snad předají vesničanům, ať si s ním poradí sami?

Začali hledat souvislosti mezi oběťmi. Všechny byly mladé dívky mezi patnácti až dvaceti lety. Ovšem pak už se lišily: některé měly manžely a děti, jiné byly svobodné panny. Ani podobné si nebyly. Jejich postavy byly rozdílné, vlasy a oči různobarevné. Některé pocházely z lepších rodin, jiné byly takřka žebračky. Došli k závěru, že jediná společná charakteristika je v tom, že to jsou ženy, spíše dívky.

Nejdříve se domluvili s obyvateli, aby pro všechny ženy platil zákaz vycházení po setmění. Ve dne prohledávali spletité kanalizační chodby, které se prolínaly s podzemními chodbami z dob obléhání vesnice. Pozorně prohlíželi okolí řeky, v které byla většina obětí nalezena. Ale nikde nebyla žádná stopa. Když si mysleli, že vraždám je konec, mlynář našel ve velké sýpce mrtvou pomocnou děvečku. Spolu se strážcem byli přivoláni k tělu. Opět mělo úplně stejné znaky jako ostatní. Bylo bez krve, mělo zvláštně blažený úsměv na tváři a na krční tepně dvě ranky, jak od špičatých zvířecích zubů. Mlynář říkal, že děvečku viděl ještě večer předtím živou. Takže se to muselo stát dnes v noci.

Náhle je s Asterou současně napadl hrozivě nebezpečný plán. Použijí návnadu, počíhají si na něj a chytnou ho přímo při činu. Budou předpokládat, že se jedná o člověka, případně o zvíře a podle toho se vyzbrojí. Na démony nevěřili.

Oslovili ženy, jestli by nechtěly dělat návnadu, ale žádná z nich neměla zájem. Všechny byly strachy bez sebe už jen při pomyšlení na to. A tak se Astera dobrovolně nabídla. Deflien si říkal, jak je odvážná a že ji obdivuje.

Astera stála kousek ode mne, když Deflien vyprávěl tenhle příběh. Vidím, jak jí po obličeji přelétl potěšený úsměv a do tváří se jí nahrnula krev.

Důležité bylo vybrat místo, kam Asteru umístit, aby si jí ten vrah všiml a zároveň, aby stihli včas zasáhnout a chytit ho, než bude moci cokoliv udělat. Rozhodli se pro náměstí. Vesničany, kteří byli vybráni, aby jim pomohli, rozmístili strategicky na všechny jeho strany s připravenými luky a meči. Někteří se schovali do sudů a falešných pytlů na obilí, jiní pod staré bedýnky nebo nesložené krámky.

Po setmění vyšla Astera na temnou ulici, osvícenou jen trochou světla z nedalekých stavení. Bylo hrobové ticho. Jediné, co bylo slyšet, byly její kroky, které se rozléhaly krajinou. Skrytí přihlížející se báli i dýchat, aby se neprozradili.

Přešla přes celou ulici, ale nikde nikdo. Tak se sklonila, jako že si zaváže střevíček pod obrovskou sukní. Ale pořád se nic nedělo. Narovnala se, malými krůčky ještě několikrát prošla tam a zpět, ale pořád nic. Dokonce si na chvíli sedla na sud, ve kterém byl skrytý Deflien, a dělala, jako že na někoho čeká.

Astera se šeptavým hlasem zeptala: „Defliene, nikde ani živáčka. Myslíš, že to má cenu? Že se tu ještě objeví?“ Chvíli pod sudem váhal, ale nakonec jí odpověděl, že pro dnešek by to stačilo. A že se jdou všichni vyspat. Asteře se ulevilo, že už nemusí hrát vystrašenou bezbrannou oběť.

Tu noc nikdo další nezemřel. Ovšem zapomněli na jeden podstatný detail, a to spálit mrtvolu dívky z předchozí noci. Ráno, když přišli do márnice, máry u hřbitova byly prázdné. Nedokázali si to nijak vysvětlit. Kdo mohl její tělo odnést? Nedávalo to žádný smysl.

Jdu za svými čtyřmi přáteli, uchvácená Deflienovou historkou tak, že vůbec nekoukám pod nohy. Škobrtám o kořen stromu a padám na zem. Naštěstí dopadám jen na ruce. Při kontaktu se zemí mi v levém zápěstí hrozivě zapraskalo. Ucítila jsem příval horké bolesti, rychle se mi rozlila po celé ruce. Ostatní museli slyšet to křupnutí, protože teď na mě koukají s vytřeštěnýma očima. Zmohla jsem se jen na slabé „Aúúú“. Marlén ke mně přiskočila a zeptala se, kde to přesně bolí. Uvědomuji si, že ji snad poprvé slyším mluvit. Má nádherný hlas, je v něm slyšet spoustu životní moudrosti a zkušeností, ale zároveň lehkosti a mládí.

Popisuji jí, že mi to prasklo v zápěstí. Opatrně si vzala mojí ruku do své a začala si ji prohlížet. Trochu to bolí, ale jsem statečná a nevydám ani hlásku. Marlén říká, že to mám zlomené, že mi ho zkusí nahodit zpátky a pak zafixovat do dlahy. Její ruce jsou šikovné a rychlé, ale přesto mě to pěkně zabolelo. Než se stačím vzpamatovat, Marlén už našla dva klacíky, kterými mi ruku upevňuje do vodorovné polohy. Přikládá léčivé lístky a z batohu vytahuje kus látky, kterou mi všechno omotává. Bolest pomalu odeznívá, a tak znovu vyrážíme na cestu. Marlén mě pohladila a řekla, že jsem statečná, protože mi neukápla ani slzička. Prosím Defliena, aby pokračoval ve vyprávění svého příběhu.

Deflien se mě zeptal: „Tak kde jsem to skončil?“

Pohotově odpovídám: „U toho, jak zmizela ta mrtvola z márnice.“

Když ráno přišli do márnice, mrtvola už tam nebyla. Nikdo o jejím přemístění nic nevěděl. Bylo to čím dál zvláštnější, takže se rozhodli udělat další past.

Deflien i Astera přemýšleli o tom, jestli se o nich mohl vrah nějak dozvědět. Bylo s nimi spoustu cizích lidí a klidně by to mohl být někdo z nich. Takže se rozhodli, že musí netvora chytit jen spolu. Ostatním řeknou, že další zkouška bude ve tři ráno a přitom to vykonají už o půlnoci. Bylo to riskantní, protože nevěděli, jak je nepřítel silný. Ale Astera také nebyla slabá obyčejná žena, její vyvinuté smysly by jim v boji rozhodně mohly pomoci. Deflien je také o trochu silnější než obyčejní lidští muži. Plán byl stejný jako posledně. Astera přejde z jednoho konce vesnice na druhý a půjde k lesu, kde se zastaví. Po chvíli se otočí a vrátí zpátky.

Zvolili tentokrát jiné oblečení. Takové jednoduší,vesnické, navoněné senem a slámou, aby Astera vypadala jako prostá bezbranná vesnická žena. I boty už neměla tak klapavé jako minule, byly z obyčejné juty, takže poměrně neslyšné. Deflien ji bude sledovat ze střechy uprostřed návsi. Bude mít po ruce luk a šípy, pro jistotu i kuš a u pasu meč. U domu si postavil nenápadné schůdky ze sudů a beden, aby v případě potřeby mohl rychle slézt dolů. Astera bude mít pod šaty ukryty dvě malé dýky.

Začalo se stmívat, a tak se oba připravili. S koncem jedenácté začala jejich nervozita stoupat. Deflien už byl připravený na střeše, pomazaný blátem, aby se překryl jeho pach. Astera čekala u mlýnu na konci vesnice. S odbitím půlnoci vyráží. Ta poslední hodina byla neskutečně dlouhá.

Konečně odbila půlnoc. Astera vyšla od mlýna, Deflien ji neustále sledoval. Kráčela velmi pomalým krokem do centra rozlehlé vesnice. Tu noc byla obzvlášť veliká tma, měsíc byl ukrytý za obrovskými mraky. Krajina byla hodně setmělá, bylo těžké se v ní orientovat. Doposud nebyl nikde vidět žádný pohyb, lidé byli už od deváté hodiny skryti ve svých domovech. A s ostatními muži se měli sejít až za dlouhou dobu. Takže pohyb začne až tak v půl třetí ráno.

Astera pokračovala malými pomalými krůčky. Deflien ze střechy viděl záblesk něčeho bílého v postranní uličce pod ním. Zaměřil tím směrem oči a snažil se zaostřit, ale nic nebylo vidět. Podíval se na Asteru, ale zrovna zašla za první dům a ztratila se z dohledu. Mělo by jí trvat dvě vteřiny, než vyjde, ale už to byly tři a ona pořád nikde. Pět, šest, sedm... Už to nemohl vydržet. Seskočil dolů a běžel k místu, kde ji viděl naposledy. Nebyla tam. Rozhlížel se kolem jako smyslů zbavený, ale neviděl ji. A pak se něco bílého zablesklo u lesa. Rozběhl se tam, strach už pro něj nehrál žádnou roli. Chtěl se jen ujistit, že je Astera v pořádku. Kamínky mu rychle odskakovaly od bot. Běžel černočernou tmou za tou bílou věcí, kterou tady před chvilkou viděl.

A pak to spatřil. Po pěšině v lese, asi 20 metrů před ním, šla Astera a za ruku držela nějaké dítě. Nechápal, kde se tu mohlo vzít, a už vůbec, proč s ním jde Astera do lesa... Šel potichu za nimi a rozhodoval se, co udělá.

Došli až k palouku mezi stromy. Začalo prosvítat pár paprsků z měsíce, který se prodral mezi mraky. Zastavily, dítě se pustilo Asteřiny ruky a běželo vpřed rovnou na palouk. Stála na něm postava.

Deflien byl rád, že jeho oči vidí poměrně dobře i ve tmě – za to vděčí svým elfským genům – a tak rozeznal postavu v bílém. Byla to žena. Měla křišťálově jemnou pleť, obličej ladných rysů a krásné kudrnaté zrzavé vlasy, které jí volně padaly přes ramena.

Něco mu na ní přišlo velmi povědomé. V tom ho ochromil pohled na to malé stvoření. Bylo tak nádherné... Také s úplně bílou pletí a kudrnatými žlutými vlásky. Vypadalo jako malý andílek. Znovu pohlédl na ženu a v tom mu to došlo: byla až nápadně podobná té mrtvé děvečce ze mlýna. Sice byla krásnější, ale rysy měla naprosto stejné. Jak to, že byla stále živá? Oba se na Asteru začaly usmívat, otevřely ústa a v nich se leskly dva dlouhé bílé tesáky a další malé ostré zoubky. Astera, jak smyslů zbavená, vykročila směrem k nim. I když od nich vycházela jasná hrozba.

Vítr varovně šeptal v korunách stromů.

Deflien už to nevydržel a vrhl se na Asteru. Zastavil ji. Nejdřív se vzpírala, a pak se najednou probudila. Byla jako omámená. Zmateně se rozhlížela kolem. Už v rukách držela dýky. Otočila se na ten zvláštní páreček. Deflien popadl do ruky meč, postoupil o krok blíž k nim. Ticho prolomil jeho hlas: „Kdo jste?“

Oba dva ještě víc vycenily tesáky a připravili ruce k boji.

Pak to malé drzým, ale přesto krásným hláskem odpovědělo: „Do toho ti nic není, cizinče.“

Astera se zeptala: „Proč jsi mě sem zavedl?“

Začal se ozývat hrozivý ďábelský smích. Posměšným hlasem odpověděly:

„Měla jsi být naše svačinka, než nás tenhle hlupák vyrušil.“

Deflien už byl vytočený. „Takže vy jste ti vrazi, co zabili všechny ty dívky!“

Dítě zuřivě vyprsklo: „Ty hlupáku, nebyly mrtvé! Byly jen proměněné, měly být moje matinky! A ty, ty jsi je zničil. Všechny!“

Vůbec nechápali, jak to myslí. Řekli mu: „Vždyť byly bez krve, jak by mohly žít?“

„No jistě, nejdřív jsem si z nich udělalo svačinku. Jako z téhle, a vidíš, žije a je moje matinka.“ Žena se k němu sklonila a pohladila ho po vlasech. Znovu, ještě zuřivěji pohlédla na Defliena s Asterou. Deflien mu řekl, že budou muset jít s nimi, a že vesničané rozhodnou o jejich dalším osudu.

„Nevzdáme se bez boje,“ odpověděl mrňous.

Nevěděli, co mají dělat. Čekali hodně, ale že mají zabít malé dítě, to bylo příliš i na ně. Na druhou stranu, jestli mělo na svědomí všech dvanáct dívek, tedy i s touhle, třináct...

Nevěděli, jak je nazývat. Žadonili, ať jim aspoň řekne, co je zač.

Jeho odpověď byla zase povýšená. „Já jsem něco mnohem víc než ty, ubohý červe. Jsem naddruh. Ale jestli chceš, můžeš se přidat k nám. A budeš tak silný, jako jsem já. Budeš nemrtvý. Nech mě vysát ti tvou krev dobrovolně, a staneš se jedním z nás. Neváhej, budeš víc než ostatní! Všichni se tě budou bát a budeš tak mocný, jak jen budeš chtít! Všichni pro tebe budou jen potravou.“

Deflien rozzuřeně zařval: „To nikdy! Nikdy nebudu pít něčí krev, ani ukončovat jen tak životy. To ty si zasloužíš zemřít, zrůdo, ohavný démone!“

Dítě se znovu usmálo a promluvilo: „Tak si pro mě pojď, ty lidský červe.“

Deflien si sundal kápi a ukázal své špičaté uši. Skrček znejistěl a odsekl: „Ááá, koho to tu máme? Že by Elfíka? Teď bych se měl jako bát, jo?“

Astera si také sundala kápi a ukázala své zašpičatělé uši. Teď už byl skrček vytočený. Podíval se na svoji společnici a vypískl: „Utíkej!“

Otočili se k lesu a začali pelášit pryč.

Deflien s Asterou se instinktivně rozběhli za nimi. Nepřátelé byli hodně rychlí, ale oni také nebyli obyčejní lidé, a tak jim stačili. S jistou elegancí se vyhýbali stromům v cestě a ještě po nich stačili házet větve a kameny, co našli. Běželi dlouho a nikdo neměl navrch. Jejich běžecké síly byly vyrovnané. Ale s tím se Deflien odmítal spokojit. Přece je nenechá dál vraždit bezbranné lidi...

Seběhlo se to rychle; vystřelila po Deflienovi větev. Tak tak se jí vyhnul a pak mu těsně kolem tváře přelétlo blyštivé ostří meče.

Sekl směrem, odkud rána vyšla, a se zaskučením jeho čepel narazila na něco tvrdého. Přidal do úderu sílu a dítěti odlétla hlava od těla. Když to viděla jeho společnice, zařvala tak, že v žilách tuhla krev. Vystartovala po Astře a snažila se jí utrhnout hlavu. Deflien udělal chybu. Místo aby jí šel pomoct, zíral na to malé tělíčko. Připomínalo mu to něco, co už dávno zapomněl a vytěsnil.

Pohnulo se. Sakra, to se mu snad jen zdá! Promrkával oči, ale nebyl to sen. Opravdu, plazilo se směrem ke své hlavě. Nic podobného ještě neviděl.

Mezitím se Astře podařilo dýkou useknout té druhé nestvůře ruku. Ještě za letu ji nemrtvá chytila a přidržela si jí u krvácejícího zápěstí. Kůže se začala spojovat a ruka jí přirostla. Docela ji to vyděsilo.

Tělo dítěte dolezlo ke své hlavě, nasadilo si ji na krk a kůže do sebe začala znovu zarůstat. Už nebylo vidět ani náznak řezu. Poklepalo hlavou a zase vyrazilo do útoku. Ještě s větší zuřivostí zaútočilo. Začalo se smát a řvát: „Vždyť jsem ti to říkalo, jsme nemrtví!“.

Deflien zařval na Asteru: „Sekej! Nasekej jí na co nejvíc kousíčků a ty drž od sebe!“ Astera poslechla a dala do souboje poslední síly. Ženě odlétla noha, která se hned začala posunovat ke zbytku těla. Pak ruka a další část ruky, druhá ruka a noha. A nakonec i hlava. Tu si Astera nechala napíchnutou na své dýce.

Deflien bojoval s tím malým zákeřným skřetem. I když to bylo ještě dítě, bojovalo obratně a s velkým nasazením. Ale Defilena to nevyvedlo z míry. Seknutím mu uťal ruku. Další seknutí. Noha byla pryč. A pak i zbytek těla. Také si nechal jeho hlavu napíchnutou na meči, ale zbytky mrňousova těla se po něm začaly sápat, utekl stranou a rychle rozdělal velký oheň. Vhodili do něj hlavy. Zvedl se velký modrý dusivý kouř a zahalil všechno kolem. Následovala série žalostných výkřiků. Po několika minutách se rozhostilo naprosté ticho. I zbytek rozcupovaných částí těl naházeli do ohně, aby shořel úplně každý kousíček.

Hořelo to dlouho, ale čekali dokud se všechno neproměnilo na šedý popel. Mezitím prolomil ticho Asteřin hlas „Co to sakra bylo?“

Deflien nevěděl. Spíš ho zajímalo, jak se k ní dítě dostalo a jak to, že s ním klidně šla.

Váhala, ale pak řekla: „Já vlastně ani nevím. Vynořil se ze tmy, podíval se na mě svýma velkýma očima a vydechl takový obláček vůně. Moje poslední myšlenka byla, že ho musím ochránit.“ Pak už si jen pamatovala, jak stála v lese a Deflien se na ni vyplašeně díval. Došlo jí, že se děje něco divného. Popadla dýky a otočila se tam, kam směřoval jeho pohled.