Do tmy - Eia, 3. kapitola - Seznámení

Nemůžu si vzpomenout na své jméno, a tak říkám to první, co mě napadá:

„Já jsem Eia, a jak jsem se tu vzala, vlastně ani nevím. A kde se tu berete Vy?“

„Předem bych ti asi měl říct, že tu nejsem sám. Je tady se mnou ještě Astera, Eliester a Marlén.“

Vykláním se za Defliena a vidím další tři postavy. Všechny vypadají zajímavě a přitažlivě. Ta žena jménem Astera má dlouhé rovné tmavě hnědé, až skoro černé vlasy, světle modré oči, plné rty a krásnou hubenou postavu skrytou pod jednoduchými šaty. Eliester je vyšší než obě ženy, jeho svaly se rýsují přes plátěnou košili. Oči mají tmavě modrou barvu jako studánky, ve kterých se odráží jasný den, vlasy mu září jako slunce v pravé poledne a sahají přes ramena. Obličej má krásně něžný a zároveň mužný. Poslední postava je žena jménem Marlén. Její oči vyzařují moudrost a zkušenost. Mají zelenohnědou barvu. Celkové vzezření působí trochu jinak než u ostatních. Ne že by nebyla stejně krásná, ale je v ní něco víc. Vlasy má červené a v nich místy trochu nazrzlé prameny. Její tělo je stejně úžasné jako ostatních.

Nevím, co si o nich myslet. Ale nepřijde mi, že jsou zlí a chtějí mi ublížit. V tom moje uvažování prolomil krásně zvonivý Deflienův hlas:

„My jsme vlastně takoví poutníci a touláme se po světě. Tady na tomhle místě obvykle táboříme, když procházíme poblíž. Takže jestli ti to nebude vadit, utáboříme se tu na noc.“

Nejsem proti, samoty už mám dost a navíc tady ti podivně zajímaví lidé mě k sobě přitahují zvláštním kouzlem.

Všichni se rozprchli do lesa a po chvíli už ženy přinášely klestí a dřevo. Muži ulovili pár zajíců a nějaká další drobná zvířata. Spořádaně všechno připravují. Podpalují oheň a začínají opékat maso. Najednou mi došlo, že už jsem asi strašně dlouho nejedla, protože se mi žaludek svírá v křečích.

Mlsně na ně koukám. Ale rozhodně se mi nechce jít si něco ulovit sama.

Když je všechno upečené, Deflien si přichází sednout vedle mě a nabízí mi kus pečeného, krásně vonícího masa. S chutí ho popadám a začínám se ládovat. Nestíhám ani kousat, jak rychle polykám.

Pak mě Deflien začíná pobízet, ať mu povím něco o sobě. Ostatní utichají a nenápadně poslouchají.

„Vlastně nemám, co bych řekla. Moc si toho o své minulosti nepamatuji.“ Snažím se odvést řeč od sebe otázkou, kam teď mají namířeno.

Po chvilce váhání se mi dostalo odpovědi. „Máme namířeno na západ. Cestou se zastavíme v Geloveji, musíme tam toho hodně vyřídit.“

Využívám příležitosti, skáču mu do řeči a veselým tónem oznamuji, že tam mám zrovna také namířeno, a jestli by jim nevadilo, kdybych se přidala. Zahnala jsem je do kouta tak, že by mě sotva mohli odmítnout.

Všichni si vyměnili pohledy a po chvíli rozmýšlení přikývli: „Tak dobře, nemáme nic proti tomu.“

Jsem ráda, že moje cesta dostala nějaký směr a já už nemusím putovat sama.

Když jsme dojedli a vše poklidili, rozprostřeli si kolem ohně kůže, které si s sebou přinesli, a ulehli na ně.

Mimo Defliena toho nikdo moc nenamluvil. Asi nevěděli, co vyprávět před cizí osobou, jako jsem byla já.

Astera zvedla oči od ohně, podívala se na mě a zeptala se: „Kde máš svoje rodiče?“

Ač nerada, musím přiznat, že si nepamatuji vůbec nic. Až do chvíle asi před dvěma dny.

Už nenaléhala a zase si hleděla svého.

Druhý den za rozbřesku mě probudil hluk. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že všichni už jsou sbalení a připravení na cestu.

Pozdravila jsem. „Dobrý ráno,“ a dodala: „Tak už tedy vyrážíme?“

Deflien souhlasně přikývl. V tu ránu jsem na nohou a jdu za nimi.

Prodírali jsme se houštinami, než jsme došli na skrytou cestu. Pak už je chůze daleko pohodlnější. Cestou si trhám větvičku malin a snídám je.

Jdeme dlouho, všude kolem se rozprostírá nádherně hustý zelený les plný drobné zvěře a zpívajících ptáků. Za celou dobu nikdo nepromluvil. V duchu si říkám, že jim buďto v noci někdo vyřízl jazyk, a nebo jsou na mě naštvaní. Rozhodla jsem se prolomit ticho a požádat je, ať mi o sobě něco povypráví.