Do tmy - Eia, 2. kapitola Útěk

Prudce otáčím hlavu zpět a poroučím si, že už se soustředím jen na běh. Všechnu svou sílu dávám do nohou.

Všude kolem se rozléhá poušť bez života, samý písek. Na obzoru spatřuji něco zeleného. Že by konečně změna po té spoustě písku? Ne že bych měla čas přemýšlet nad touto mrtvou krajinou, ale ten lesík na obzoru jako by na mě už z dálky volal: Jen poběž, já tě ochráním.

Blížím se k místům, kde částečně roste tráva. S každým dalším krokem je hustší a zelenější. Po dalších krocích, nebo spíš skocích, už tu jsou malé keříky. Je jich čím dál víc. Přecházejí do stromečků, které se s každým krokem mění a rozrůstají, až nakonec přes jejich koruny nepronikají skoro žádné sluneční paprsky.

Nevím, jestli mi moji pronásledovatelé jsou stále v patách, ale nemám odvahu se podívat. V lese to zvláštně jiskří. Vzduch je prosycen vlhkostí. Při dotyku s mou kůží je to zvláštní pocit úlevy, bezpečí a další příval energie. Proto můžu pořád utíkat.

Mám pocit, že jsem nikdy takhle daleko neběžela, ale je mi jasné, že když se zastavím, dostihnou mě. A pak můj život skončí. Nebo se ocitnu zase v té temné kobce, kde budu sama a ve tmě. Ta vzpomínka ve mně probouzí zvláštní zlost. Nic si nepamatuji, a tak nevím, proč jsem tam byla. Ale i tak nenávidím toho, kdo mě tam zavřel.

Nevím, jak dlouho už běžím. Minuty, hodiny, nebo snad dny..? Začínají mě bolet nohy, s každým dalším skokem jsou těžší a těžší. Ach, co si teď počnu? Když se otáčím, černé postavy už nikde nevidím. Pohledem prozkoumávám všechny stromy, keře a každý stín, který by je mohl skrýt. Ale nikde se nic nehýbá. Vypadá to, že tam vůbec nejsou.

Uhýbám z cesty, po které jsem doteď běžela. A začínám lehce našlapovat tak, abych nikde neulomila žádnou větývku, a nezanechala tak důkaz, že jsem tudy šla.

Po chvíli se dostávám na malý mechový palouček skrytý mezi stromy. Všude na zemi se třpytí stříbrošedý mech s dlouhými hladivými chloupky. Unaveně se do něj svaluji, oči se mi zavírají a já už jen pár vteřin vnímám svoje rozbolavělé tělo. Usínám, ponořuji se do říše snů, které po chvíli přecházejí v děsivé noční můry. Vidím různé obličeje zkřivené bolestí. V hloubi duše jim chci pomoci, ale strach mě paralyzuje. Najednou se ke mně začnou přibližovat rudě zářící oči, které vystupují z otvoru v černé látce.

Hrůzou sebou trhám a probouzím se.