Do tmy - Eia, 1. kapitola: Věznění - část první

Text podléhá autorských právům, další šíření je zakázáno.

Do tmy - Eia

1. kapitola: Věznění - část první

Probouzím se sama v temné kobce, hlava mi třeští. Rukama ani nohama se nedá hýbat. Cítím jen hnilobný zápach zkaženého masa. Zvedá se mi z toho žaludek.

Nevzpomínám si, jak jsem se sem dostala. Není mi jasné, kdo vlastně jsem. Dostavila se úzkost. Oči mi nejdou otevřít, jsou jako slepené, nechtějí povolit. Při spoustě marných pokusů pod sebou cítím slabý záchvěv. Leknutím mi povolují víčka a oddalují se od sebe. Začínám se rozhlížet, ale je hrozná tma. Není takřka nic vidět. Po chvíli oči začínají přivykat temnotě a okolí se rozjasňovat. Jsem v nevelké místnosti, strop je vysoko a zem je chladná.

Znovu se pode mnou něco pohnulo. Upoutalo to mou pozornost, střílím do toho místa pohledem. Zrak mi spočinul na něčem poměrně malém. Vypadá to jako noha, ale klidně to může být jen kus dřeva. Sleduji tu věc a vidím skrčeného člověka. Spíš takovou vyschlou trosku, co kdysi bývala stařenkou.

Chraplavým hlasem mi říká: „Konečně jsi se probudila, holčičko.“

Vykoktávám ze sebe slabým hláskem: „Kdo... kdo jste?“

Stařena sebou zavrtí a praví: „Tady nejsem nikdo a přece každý.“ Nechápu, jak to myslí, ale očividně se jí nechce odpovídat.

A tak ze mě vystřelila další otázka: „Kde to jsem?“

Chvíli zvažuje svá slova a pak do hlubokého ticha pronáší: „...v očistci...“ Jsem ještě zmatenější než po první odpovědi.

Tak zvolím něco lehčího, jednoduchou otázku, na kterou už mi snad odpoví srozumitelně.

„Jak jsem se sem dostala a jak dlouho tu jsem?“

„Jak jsi se sem dostala, to nevím, ani jak jsi tu dlouho, ale nejspíš dlouho, hodně dlouho. Čas tady plyne jiným způsobem.“

Sedíme mlčky celé hodiny, možná dny. Zkouším pohnout svým ztuhlým krkem, prohýbat svaly na končetinách.

Nohy se mi nechtějí pohnout, přijde mi, jako bych je měla zlomené. Skoro vůbec je necítím. Pak se mi zpátky do hlavy vloudily myšlenky na to, kdo vlastně jsem. Hlavu mám úplně vymetenou, nenapadá mě vůbec nic. Až z toho přemýšlení znovu usínám.

Probudil mě křik, vylekaně sebou trhám. Co se to proboha děje?

Stařena řve hrůzou. „Vracejí se, už sem zase jdou! Dělej, schovej se do kouta a ať tě ani nenapadne se hýbat! Snaž se nedýchat! Jestli si tě všimnou, bude s tebou konec!“

Nohy mě neposlouchají, snažím se doplazit do rohu. Svaly na rukou mě bolí, jak se houževnatě přitahuji.

Jsem v koutě. Dokázala jsem to. Hrůzou nedýchám, ale po takové námaze to jde dost těžko. Slyším skřípat masivní dveře. Někdo je otvírá.

Stojí v nich obrovská odporná postava obtloustlého potem smrdícího muže. Po těle má hrůzné jizvy a hlavu holou jako koleno. Jeho oči jsou přivřené do úzkých proužků, ale i v nich jsou vidět proradné a zrůdné zarudlé duhovky. Mlsně civí do prostoru, jeho prasečí očka zkoumají každou skulinku místnosti. Skáče dovnitř, popadá mě za ruku a táhne ven.

Chodba je lehce osvětlená, místy vystupují kameny, ve světle pochodní se z nich linou dlouhé stíny. Před námi jsou veliké dvoukřídlé dveře v černé barvě se zrezivělým kováním a všude kolem je cítit nasládlý pach krve. A pak už jen tma...

Potápím se do hlubin, vidím světýlko a slyším dětský smích, jak mě z dálky vábí. Plavu k němu, ale pořád se mi vzdaluje, až je pryč.

Otevřu oči. Po celém těle mě spaluje příšerná bolest. Sotva dýchám a s každým dalším nádechem mi vystřeluje ještě ukrutnější bolest do celého těla. Slyším, jak mi o sebe divně cvakají žebra. Koutkem oka jsem zahlédla šramot v rohu místnosti. Snažím se otočit hlavu, abych viděla lépe, ale bolest mi vystřeluje po celé páteři. Sotva slyšitelným tónem ze tmy promluvil ten známý chraplavý hlas. Je vyplašený.

Obdivně se ptá, nebo spíš jen konstatuje: „Holčičko, ty ses vrátila a stále ještě žiješ? Máš tužší kořínek, než jsem si myslela.“

Chci se zeptat, co se stalo, ale hrdlo mě pálí a je úplně vyschlé. Po chvíli se mi ze sebe daří dostat ta slova.

„Dostali tě, nechápu, jak jsi to přežila. Jak to myslíte?“

Začala si mumlat něco pro sebe, nerozumím jí.

Dny plynou, většinu z nich jsem prospala, tělo se mi začalo uzdravovat, svaly už tolik nebolí a kosti pomalu srůstají. Jen mozek je pořád úplně vymetený. Stařenka se o mě stará, dává mi pít a cpe mi do pusy kousky jídla.