Do tmy - Eia, 1. kapitola - druhá část

„Nevím tvé jméno ani nic o tvém původu, ale musí se tě bát, když tě vězní na tomhle místě. Musíš se odsud zkusit dostat, jinak už to příště nevydržíš. Bude to složité a asi se ti to nepovede, ale za zkoušku to stojí. Už dlouho nebudu mezi živými, a proto pro mě nic mimo tebe nemá smysl. Jakmile to jednou udělám, nebude cesty zpět. Je to jediná možnost, jak to můžeš přežít.“

Nevím, jak to myslí, že už nebude dlouho mezi živými...

Přemísťuje se ke mně příšerně rychle, její šedé vlasy vlají vzduchem, až mě to skoro děsí. Velké světle modré oči jí září tmou jak světelný záblesk. Přikládá mi ruce na spánky. Při tom doteku to podivně zajiskřilo. Cítím, jak do mě proudí podivná energie. Neznámá, přesto vlahá a utěšující. Nedá se vnímat nic jiného, jen ten tok energie.

Žebra mi zapadají zpátky na správné místo, všechny kosti srůstají k sobě. I mozek cítí zvláštní vitalitu po tak dlouhé době. Jako by se mi najednou rozsvítilo. Ale vidí jen budoucnost, žádnou minulost.

Přerušilo se to, stařenčiny prsty se vzdalují, až se úplně ztrácí. Upadla a nehýbá se. Než se stačím ohnout, rozlétají se dveře a do místnosti vskakuje podivné stvoření. Popadástařenku do svých odporných strupovitých rukou, a těsně než sní zmizelo do temné chodby, zaznívajíz jejího hrdla poslední slova: „Aliendarfa, poslední šance na nový zítřek.“

Pak oba zmizeli s mrazivým zabouchnutím obrovských dveří. Vyděšeně za nimi zírám a náhle pociťuji zvláštní samotu. Začínám přemýšlet nad všemi událostmi, co se za poslední dobu staly.

Před očima mi vyskakují neurčité obrazy a jen pomalu se zaostřují. Stojím bez hnutí jako v transu. Vidím přízrak, který se plouží chodbou. Dívám se na dveře. Rozevřely se.Uvnitř stojí žena. Jak se její rysy začínají zaostřovat, přijdou mi důvěrně známé.

Jsem to já. Vidím, jak mě někdo popadá a odnáší pryč. Cestou se něco zablesklo, vypadá to jako denní světlo. V tom mi to dochází: úniková cesta.Vidění skončilo.

Vystrašeně přemýšlím nad vším tím, co jsem teď viděla. Docházím k závěru, že mi stařenka přenechala svoji sílu. Ale to teď není důležité; něco se na mě chystá a já musím rychle vymyslet, jak se té příšeře ubránit a dostat se pryč. Zoufale se ohýbám, sbírám oblý kámen a pevně ho svírám v dlani za zády. Zhluboka se nadechuji pusou a pak nosem, potřebuji se uklidnit.

Dveře se rozlétly s rychlým zaskřípěním. Leknutím sebou cukám. Cítím, jak mi v těle začíná proudit energie. Strach způsobuje velkou sílu v rukou. Temně červené oči toho netvora na mě upírají svůj propalující pohled. A já vím, že tohle je moje poslední šance.

Svírám kámen, napřahuji se, a pak s ním házím. Přitom myslím jen na to, aby zasáhl svůj cíl a zneškodnil ho. Ozývá se ohlušující rána a netvor se po kamenné zdi sesouvá k zemi. Kámen ho trefil do hlavy a rozrazil mu čelo, teče mu po něm hnusný žlutý sliz. Zírám na to s otevřenou pusou a v podvědomí se mi ozývá hlásek. „Tak běž, utíkej jako o život.“

Vyrážím ze dveří a běžím dlouhou chodbou. Na konci je otevřené okno, nabírám rychlost a na posledním kamenu se pořádně odrážím. Letím vzduchem, dlouho a daleko. Je to příjemný pocit.