Běhací úvaha

Mým prvním cílem bylo uběhnou aspoň kilometr v kuse a nezemřít, pak to přešlo do mé tak ve škole „oblíbené“ patnácti stovky. Dvou kilometrů, tří kilometrů. To už se zlomila i moje přirozená nechuť a já začala zjišťovat, že mě to vlastně i baví.

Po doběhu jsem byla veselejší, že se jen neválím a cítím v nohách život, zároveň mi prospěl pobyt na čerstvém vzduchu a jako vedlejší přídavek, jsem začala mít hezky svalnatá stehna a menší zadek. Běhání mě začalo bavit. Jenže pak přišla velká zima a sice i když jsem měla nakoupené oblečení, nějak jsem se ven nevykopala. Tak jsem aspoň trénovala na pásu v posilovně. Kde si tedy ještě pořád připadám, jako křeček v točítku. Navíc je to úmorné a to ty pásy mají svojí obrazovku s televizními programy, takže nemusím jen tupě zírat do zdi.

V tomto období jsme potkali jednoho známého, co nám řekl, že pořádá charitativní běhy pro cystickou fibrózu, které jsou na pět kilometrů a běhají se ve Hvězdě. To mě velice zaujalo a tak jsem si od něj zjistila nejhorší čas běžkyně, s úmyslem natrénovat lépe. V té době jsem stěží běhala 3 km.

Jenže když přišlo jaro, po závodě nebylo ani vidu, ani slechu. A přiznám se, že mi to zase ani tak nevadilo. Když už bych měla běžet závod, tak musím vědět, že neskončím poslední, jinak by to prostě moje ego nerozdýchalo. A najednou se ukázalo, že bude závod pořádat Světluška. Takže jsem se vyhecovala a řekla si, ty tři kilometry přece v pohodě dám. Ale… Když jsme se přišli registrovat na závod, nevydržela jsem čekat v kilometrové frontě. Nějak jsem se zalekla masy běžců a zvolila svojí klidnou trať na cyklostezce kolem Berounky, kde mi je to tisíckrát milejší. A hlavně kde je méně lidu.

Osud mě zavedl do mojí současné práce – neziskové organizace*. Která se podílí na pořádání běhů a shodou okolností, jsem měla to štěstí, že jsem byla na stánku, když probíhal běh Birell Grand Prix na 10 km a ženský závod na 5 km. Ta atmosféra mě naprosto strhla. A navíc možnost běžet centrem Prahy. Tím vznikla moje nová motivace na rok 2015. Nejen že poběžím, ale ještě poběžím pro dobrou věc. To mi přesně chybělo v mém tréninku, chyběl mi jasný cíl. Důvod proč se pořád mořit, v zimě, v hice, ve větru, za deště prostě pořád i když se mi vůbec nechce. A poslední kapkou pro mě byl Tomáš Poláček, reportér časopisu Reportér (kuřák a občerstvovač alkoholem), který v New Yorku uběhl bez většího tréninku maraton…

Já vím, že 42 km nikdy neuběhnu. Ani nechci, protože si myslím, že je to nelidské. Nemám ambice ani na ½ maraton. Ale tu desítku, bych aspoň jednou v životě chtěla dát. A když nevyjde desítka, nebudu se na ni cítit, nebo budu nemocná, tak vím jistě, že dám pět kilometrů. Je to jasná výzva. Největší cíl. Držte mi palce a nebo se ke mně připojte a na podzim 2015. Sraz na startu.

*Světlo pro svět mimo jiné partner při bězích od PIMu, kde je možné si přes Světlo zakoupit startovní číslo a věnovat tak jeho výtěžek na dobrou věc.